QuadMania.cz

Do Rumunska jeli v sestavě Honza – Yamaha Grizzly 700, Láďa- Gladiator 510, Radek – Can-Am Renegade 800, R.W.D. – Access Warrior 450 a nakonec já, Česil – Suzuki Kingquad 750.
Vyjeli jsme z Třince v pátek v 16:35 směrem na východ. Na hranici se Slovenskem si Láďa vzpomněl, že nemá doklady od svého Gladoše. Jelikož to nebylo daleko a telefony fungovaly, tak po 20 minutách čekání, které jsme vyplnili kávičkou, byly papíry u nás a mohli jsme pokračovat v jízdě.
Na maďarsko- rumunských hranicích nás člověk, který prodával dálniční známky, ujistil a přesvědčil, že 12+12 Euro je 30 Euro. Nebylo možné se domluvit jinak a na druhou stranu jsme nechtěli žádné zbytečné problémy. Dali jsme mu to, co chtěl, mimo jiné, i takto se v Rumunsku vydělává.
Cesta probíhala bez problémů. Když jsme dojeli do městečka Bozovic, zhrozili jsme se cesty a nevěřili vlastním očím. Pokud někdo tvrdí, že u nás jsou nejhorší cesty, tak to nebyl v Rumunsku! Tak obrovské díry díry v asfaltu jsme ještě nikdy neviděli. V automobilu padaly hlášky, že se jedná o golfové hřiště. Naše auta to naštěstí zvládla a čekal nás poslední úsek cesty - 14 km po polní cestě, na konci které nás čekala vesnička Rovensko. Petr Pražák nás se svou manželkou přijal velice vřele a ubytoval nás ve svém domku. Ochota a starost o nás byla až neuvěřitelně pozitivní a vstřícná, jednoduše vše, co bylo potřeba, jsme měli k dispozici.
Odpoledne jsme se dohodli, že půjdeme na projížďku - jen tak zlehka po náročné cestě. Jen tak zlehka ovšem znamenalo vyjížďku na 5 hodin! Terén - bláto, hlína, kaluže, strmé výjezdy i sjezdy, prostě vše, co si může čtyřkolkář přát.

26.9.2010 Rovensko – Bígr – Eibentál

Vyjeli jsme jednou z cest, která vede na Bígr. Oblékli jsme nepromoky, jelikož začínalo pršet. Tolik kaluží, co jsme projeli, jsem neviděl, co na kolce jezdím. Neopomenuli jsme cestou sjet do řeky, která vedla kolem vesničky, jež je pod Rovenskem. Po koupeli jsme pokračovali kolem Dunaje na Bígr. Vesnička se zdála ospalá, na návsi sedělo pár žen a loupalo kukuřici. Jelikož hospodu otevírali až v 18 hodin, tak jsem si řekli, že pojedeme navštívit nedalekou vesničku Eibentál. Po blátivé cestě lesem jsme k večeru do vesničky dorazili. Eibentál je větší vesnice než Bígr - obyvatelé jsou velice vřelí a komunikativní. Vycházeli se svých domků a vyptávali se odkud jsme přijeli, jestli něco nepotřebujeme… A ještě zajímavost: Na jedné z cest jsem našel želvu. Nechtěl jsem, aby jí někdo přejel, ale bylo mi řečeno, že je to vesnická želva, která patří všem. V Eibentálu už bylo docela pozdě a začalo se stmívat, do Rovenska jsme se proto vrátili nejkratší cestou kolem Dunaje.

Kdo na hoře Tarcu byl, ten ví, že slovy nelze popsat cestu, která na tuto horu vede. Bláto, kamení, hlína se střídají pořád dokola. Některé úseky byly docela extrémní, stačila chybička a kolka by se kutálela nekontrolovatelně dolů do údolí. Na horu jsme se dostali až v 18 hodin. Teplota 4 stupně C. Byli jsme připraveni na noc ve stanech. Všimli jsme si, že pod horou je meteorologická stanice a chata, a tak jsme se zeptali, jestli bychom nemohli přespat uvnitř. Člověk, který tam pracoval, za poplatek 10 Euro souhlasil. Byl to ale luxus! Rozdělal se oheň, upekli jsme párky a šli spát. Ráno jsme se dohodli, že zpátky nepojedeme cestou, ale po hřebenech přilehlých hor. Samozřejmě se to nemohlo obejít bez extrémních sjezdů koryty řek. Projížděli jsme i místy, kde se stahuje dřevo z lesů, bahna jsme si tudíž užili vrchovatě a po zhodnocení situace jsme zamířili k benzince, kde jsme naše kolky umyli.

Opomenul jsem vysvětlit jednu zásadní věc, která se týká okolí a cest, odkud jsme vyráželi a výjezdy. Pokud jsme jeli jeden den jednou cestou, a na druhý den stejnou, dojeli jsme vždy jinde! Cesty a stezky jsou si tak podobné, že není možné se při navigaci nudit. Značení stezek zdaleka není na takové úrovni jako u nás a značky se často ztrácejí…
Chtěli jsme opět navštívit další české vesnice, a tak jsme vyrazili směr Gernik. Narazili jsme na žlab, který byl mimořádně strmý a tak akorát na čtyřkolku. Tento sjezd byl hodně namáhavý, jelikož náklony byly opravdu mimořádné a nešlo se vrátit zpět. Po sjezdu do údolí a návštěvě Brnické hospůdky jsme pokračovali do Sv. Heleny. Bylo docela důležité, že jsme den předtím kolky umyli, neboť tak, jak jsme předpokládali, opět jsme narazili na bahýnko, ve kterém jsme si všichni libovali. Přejezd lesem taky nebyl k zahození. Po několika zastávkách jsme dorazili do Sv. Heleny.
Sv.Helena je nejmodernější z českých vesnic v Banátu. Asfaltová cesta, se kterou jsme se nesetkali v žádné vesnici, dávala vesničce punc té nejmodernější. Objednali jsme si jídlo, jelikož jsme byli docela hladoví, prohodili pár vět s místními lidmi, udělali pár fotek a vyrazili na zpáteční cestu do Rovenska. Po zjištění, že se nám problémy vyhýbají, Honza prohlásil, že má defekt na kole. Vzduch utíkal kolem rantlu ráfku docela rychle a nedalo se jet. Rozhodli jsme se, že Honza a Láďa zůstanou v lese a Radek, R.W.D. a já pojedeme pro pneumatiku, kterou jsme měli v autě v Rovensku. Tak jak jsme psal, najít stejnou cestu, kterou jsme přijeli, je takřka nemožné. Naštěstí v Banátu jsou lidé hodně vstřícní a pomohou, pokud to jen malinko jde. Po 2 hodinách bloudění - byla už tma - jsme dojeli do městečka, ve kterém byla ještě otevřená hospoda. Bylo 22 hodin. Vešel jsem do hospody, poprosil hospodského, aby nám ukázal cestu. Snažil se, ale nemohli jsme dost dobře všemu porozumět. Srbové, jež také v hospodě byli, se nabídli, že pojedou před námi a ukážou nám správnou cestu. Vyvedli nás přes 2 vesnice až na místo, kde jsme mohli jet přímo do Rovenska. Do vsi jsme dorazili ve 23 hodin. Chtěli jsme se opláchnout a jet zpátky s pneumatikou, ale Honza volal ještě před tím, než jsme dorazili, že mašinu zprovoznili, dojeli do Gerníku , jsou v hospodě, pijí kávu a koukají na krásnou Mariánku, která v hospodě dělá. Mysleli jsme si , že se tam ubytují a dorazí za námi až ráno – omyl! Honza a Láďa jsou totiž dobrodruzi - hráli si na detektivy, hledali značky všude, kde se dalo a po 3 hodinách od našeho příjezdu do Rovenska dorazili za námi. Byl to docela dlouhý a namáhavý den...

Dohodli jsem se že tento den necháme naše těla odpočinout a navíc byla nutná údržba mašin. Honza a já jsme to už odpoledne nevydrželi a jeli jsme se projet. Honza se jel podívat jak Petr Pražák stahuje a nakládá dřevo.Nedalo mu to, a když viděl pracnost a lopotu, se kterou místní bojují každým rokem, tak přitahoval navijákem špalky a pomáhal s nakládkou dřeva na vlek. Je to neuvěřitelně těžká práce.

1.10.2010 Vyhlídková závěrečná projížďka

Byl pátek, poslední výjezdový den. Odpoledne bylo třeba nakládat mašiny na vleky, a tak jsme se dopoledne vypravili na závěrečnou vyjížďku po hřebenech přilehlých kopců. Projeli jsme Dalboset a následně se vypravili do hor. Nikomu se nechtělo vracet do naší vesnice, nicméně stmívalo se a v sobotu jsme chtěli vyjíždět v 6 hodin ráno. Bylo nutné naložit mašiny na vleky a také naložit naše věci do aut.
Večer jsme sedli ve dvoře s Petrem a jeho manželkou, popíjeli a probírali celou expedici. Bylo to velice příjemné a po dohodě se všemi jsme se dohodli, že se vrátíme do Rovenska koncem dubna a najetých 822 km překonáme!
Banát – je to neuvěřitelné místo na zemi! Lidé si vás váží a jsou rádi, když vás mohou pohostit. Spousta možností na vyjížďky a trasy všech povrchů, kde si musí vybrat snad úplně každý.

Pokud máte zájem, koukněte na moje alba - http://cesil.rajce.idnes.cz