QuadMania.cz

---

Co se týká letošní sezony, v Rumunsku jsme tento rok byli dvakrát, na jaře a na podzim. Jezdíme na stejné místo, je to bývalé hornické městečko Baiut, tato lokalita nebyla zvolena náhodně, dozvěděli jsme se o ní od motorkářů ze Vsetína, kteří do této oblasti jezdí už řadu let.

Co je tady tak zajímavého:

Je to hlavně hodně zalesněná část Rumunska s krásnou přírodou, která se velmi rychle probouzí z totální devastace. V celé oblasti se dobývala měď a zlato, všude najdete opuštěné štoly, celé hory násypů vytěžené zeminy. Zlato se těžilo i chemicky, takže z některých štol vytékají různě zbarvené potůčky. Nicméně zlato se přestalo těžit v roce 1996 a od té doby tady jednoznačně vítězí příroda, která pohlcuje jednu bývalou těžební budovu za druhou.


Situace, která tady vznikla, má ještě jednu výhodu, tato část je díky velké nezaměstnanosti velmi řídce osídlená. V lese potkáte lidi spíš náhodou, většinou baču či dřevorubce. Jízda do Rumunska není nějak náročná, většinou jezdíme s velkými auty s velkými vozíky. V Rumunsku je potřeba koupit ROVINĚTU, hned na první benzínce, jinak Vás můžou čekat jisté nepříjemnosti. Do penzionu to máme nějakých 720 km, což je cca 12 hodin cesty. Penzion je na rumunské poměry velmi dobře zařízený, největší výhodou je majitel Victor, který se o nás stará jako o vlastní. Udělá, co nám na očích vidí, nechybí tady ani wi-fi a je zdarma. Penzion je cca pro 16 lidí, čtyřkolky jsou zaparkované na dvoře, je třeba říct, že za celou dobu, co tady jezdíme, se nám nikdy neztratila ani ponožka ne tak něco jiného a pokud projedete velké města, tak tady v horách už vám nikdo nic nevezme.


Místní lidé jsou velmi příjemní lidi, za celou dobu jsme neměli žádný problém. Většinou jsou velmi rádi, že nás vidí, každý by si chtěl povídat, bohužel my rumunsky neumíme a oni zase neumí anglicky ani německy, většinou umí španělsky, alespoň v této oblasti. Myslivce jsme potkali až letos v září, kdy nám dost významně naznačili, že je říje a že do lesa nesmíme. To nás celkem naštvalo, vše se vyjasnilo, až když majitel penzionu volal nejvyššímu polesnému a ten celou situaci vyřešil, takže se kluci uklidnili a zase jsme nikoho neviděli. Je jasné, že je to jenom otázka času a Rumunsko čekají stejné zákony a stejný zelený terorismus jako v ostatních evropských zemích.

A teď konečně něco k jízdám:

Jezdí nás většinou kolem 10 lidí, ráno se vstane a podle mapy se určí místo, kde jsme ještě nebyli, no a pak už se jede. Mapa nám hodně pomáhá, protože GPS tady nefunguje, nemá mapové podklady, takže jediné, co vám ukáže, je cesta domů, když už jsme úplně ztracení a nebo se neustále točíme v kruzích. To se stane hlavně v takové mlze, že nevidíte na 4kolku před vámi. Terén se dá zvolit. Najdete tady všechno od širokých šotolinových cest, které jsou tu od doby dolování až po náročné výjezdy a sjezdy, které vedou většinou koryty potoků.


Co je celkem běžná věc v MARAMURES je to, že jedete po celkem dobré lesní cestě, například nějaký výjezd na horu, cesta úbočím i několik km jedete a cesta se stále zhoršuje, až se nakonec úplně ztratí. Jste zoufalí, protože jste např. 100 m metrů od vrcholu, už vidíte, jak mezi stromy pomalu prosvítá slunce a terén vám nedovolí vyjet na kopec. Musíte otočit celou kolonu a sjet to dolů a hledat něco jiného. Zažili jsme tady snad všechny druhy počasí a tento rok byl extrémně suchý, řada potoků byla vyschlá. Jízdy po šotolinových cestách nebyly pro ty, co jezdily na chvostu z nejpříjemnějších.


To říkám hlavně proto, že je potřeba vzít oblečení jak na suché počasí a tak i na mokré. Minulý rok nám pršelo celý týden. Na výjezdy si bereme některé náhradní díly a hlavně hromadu nářadí. Spousty oprav si musíte udělat sami a nikdo vám s nimi nepomůže. Takže už jsme v lese opravovali i variátor. To byla celkem dobrá příhoda. Nejprve se závada objevila cca 5 km od Baiutu. Utrhla se hlava šroubu, který drží kolo variátoru. To jsme se vrátili a kluci šikovní rumunští přivezli 300 kilogramovou svářečku a šroub zavařili. Bohužel tato oprava vydržela cca dalších 5 km, naštěstí nám majitel penzionu před odjezdem našel úplně stejný z DACIE, jen s pevností 8.8. Po druhé se to pokazilo na palouku u malé bačovské chaloupky, kde jsme to celé opravovali a dávali tam ten šroub z Dacie, bača vytáhnul s vybíjeného opasku ten samý šroub, ale s pevností 10,9 prostě originál Can-am servis u bači opravený šroub.



Poslední naše výprava letos v září, z které máme i poslední video, byla dobrá v tom, že jsme vzali sebou ještě dva kluky na motorkách, s nich jeden se staral hlavně o snímky. Měli to kluci náročnější než my, protože terény, které jezdí čtyřkolky, jsou náročnější pro motorky. Hlavně ty potoky, které jedete po velkých kamenech. Zase je jasné, že motorka se dostane tam kde se 4kolka nedostane. No díky této iniciativě máme unikátní záběry.

Ještě jsem nepsal nic o nehodách:

Jedna se stala teď na podzim mě, kdy nám jedna 4 kolka zůstala stát čumákem dolů v extra prudkém kopci a při pokusu ji nějak svést dolů, nám přestala brzdit a odnesl jsem to já a 4 kolka. 4 kolka padala tak 50 metru dolů korytem vyschlého potoka. Já jsem tak daleko nedoletěl, odpadnul jsem jen do stejného koryta potoka asi ze 3 metrové výšky, částečně na nohy a částečně na záda, naštěstí mě zachránil chránič páteře. Jinak bych tam asi ochrnul. Rumunsko je Rumunsko, do nemocnice nejbližší nemocnice do Baia Mare je to 70 km. Naštěstí adrenalin funguje dobře, sednul jsem na svojí 4 kolku a s naším předsedou, který jel přede mnou, jsme dojeli do penzionu cca 20 km v terénu.


Tam už jsem byl trochu klidnější, protože majitelova žena je doktorka. Prohlédla mě, dala mi nějakou injekci. Dva dny jsem tam ležel a pak jsme jeli domů. Doma jsem se teprve nechal vyšetřit, protože jsem si nedokázal představit, že ležím v Rumunsku v nemocnici. Nakonec to teda odnesla ta páteř, kde jsem měl zlomené spinální výstupky na 6-7-8-9 obratli a těžce naražené žebra. To nepíšu jako nějakého hrdinství, spíš jako apel na všechny co se chystají do divočiny. Dejte na sebe všechny chrániče, co máte a buďte pořád ve střehu, protože v tomto sportu je to otázka vteřiny a jednoho špatného rozhodnutí.

Co říci závěrem?

Rumunsko moc doporučuji, je to strašně návykové. Je to něco jako lyžovaní v Rakousku. Těsně po návrtu máte ten pocit, že na té sjezdovce, co jste jezdil prakticky celý život, vás to najednou nebaví. Dělá to hlavně ta svoboda a ten klid, pocit že na vás za každým stromem nečeká myslivec s nataženým provazem mezi stromy, nebo jinou extrémní pastí. Rumunsko je hlavně svoboda, jeden krásný terén za druhým. Nádherné scenerie na každém vrcholu a absence pěšího turismu. V neposlední řadě je to o partě lidí, která drží při sobě a o odpočinku od všedních dní všedního života, kdy necháváte za sebou zvonící telefony a přeplněné emailové schránky a prakticky jste tady jen vy a váš stroj.