QuadMania.cz

Netroškařeli jsme a za cíl bylo zvoleno tentokrát Slovensko. Lákaly mě sem především hory, architektura starých vesniček a hlavně už to byla ,,zahraniční expedice“. Při její přípravě, někdy kolem vánoc, se mi vnukla myšlenka cestu trochu prodloužit a pustit se trošku dál. Ze Slovenska je to na Ukrajinu jen kousek a Rumunsko je hned vedle. Plán jsem dal zbytku party k posouzení a ohlas byl víc než uspokojivý. Později sice padla UA, zas tolik cvoků v partě nemáme ale i tak zbývalo celé Rumunsko!! Termín byl přelom dubna a května ale nakonec se jelo druhá půle června. Cestu jsem plánoval vlakem do Popradu, nakonec se kluci ale rozhodli jet na vleku za autem do Maďarska. Trochu potíž byla v tom, že jsme neznali nikoho, kdo něco podobného na kolkách jel, takže nějaké info jsme čerpali od motorkářů většinou po netu. Bagáž na čtyřkolku také většinou nepočítá s takovou akcí tak nezbývá než začít vyrábět sami. Kanystry na benzin, vodu, náhradní díly, rezervu, srany…… každý to zná. Jenom doufáme, že nás nikdo s placatou čepicí na hlavě nepřeváží, 200kg zátěže i s chlapem je jen zbožné přání techničáku. Ale co, Pert tohle neřeší protože v den odjezdu techničák nenachází a tak jede bez něj. Před odjezdem dochází i k personálním změnám a tak nakonec odjíždíme jen tři čtyřkolky a jedno enduro. V pátek 13.6 (super datum) všechno nakládáme na plaťák a razíme do neznáma. A jak jinak – začíná pršet...

Sobota 14.6

Druhý den ráno vylézáme docela zničení před Maďarsko- Rumunskou hranicí u Satu Mare. Cestou nás ještě dorazil maďarský pumpař který nám vylíčil rumunskou policii v nejpříšernějších barvách. Moje finanční možnosti nejsou až tak super a tak mě představa 10-20ti eurového výpalného uvádí do mírných rozpaků. Pochopitelně jsem s něčím podobným počítal ale podle maďara to bude každodenní problém. Nakonec se ukázalo, že nic takového není pravda a policajti jsou na nás hodnější než v rodné zemi. Bez problémů tedy přecházíme, rumunská celnička ( mimochodem moc krásná holka) se koukne na můj pas, usměje se nad fotkou na které mám na rozdíl od reálu ještě vlasy a přeje šťastný pobyt. Mezi tím její kolega nenápadně juknul jestli máme na kolkách SPZ a už o nás nikdo nejeví zájem. Nikdo z nás tady ještě nebyl a proto mám už z domova připravenou trasu na rozkoukání. Je to pochopitelně Veselý hřbitov v Sapince, cíl snad každého kdo tuto část RO navštívil. Jedem proto po silnici, zvykáme si na zdejší ,,neznačení“ a čučíme po krajině. Hledáme co nejopuštěnější silničky v pohraničí s Ukrajinou a pochopitelně se ztrácíme. Mapy jsou nám celkem na prd, která ze tří polňaček je ta pravá?? Tuto záhadu se nám rozhodl objasnit právě projíždějící cyklista odhadem tak s třema promile v krvi. Jako na potvoru si vybírá mě a krmí mě slovy kterým nerozumím společně s odérem alkoholových výparů. Nemůže pochopit, že hledáme špatnou cestu když máme to štěstí a můžeme jet po nedávno otevřené nové asfaltce.Nakonec to vzdává a s vrtěním hlavy nám tu hledanou správnou-rozbitou ukazuje. Cesta je teď používána hlavně potahy a tak máme za chvilku mašiny docela vyfešákovaný koňskýma kobližkama. Ke hřbitovu dojíždíme se smradem ale s veselou. Za vstup chce babička v kadibudce 5 lei a místo lístku od ní dostáváme pohled. Dá se proklouznout i zadarmo ale možná je to atmosferou místa a platíme. Hřbitov je stále užíván i v současnosti, důkazem je hrobník kopajíc solidní díru pod jedním náhrobkem. No začíná to pěkně!! Nevracíme se už na silnici ale pokračujem od hřbitova sněrem k horám. V obchůdku kupujem chleba a pití na večer, o kus dál nacházíme kemp ale je nic moc, přijde mi jako dvůr ve statku. Ale i tak se v něm tísní několik obytných aut holanďanů. Zdravíme se s nimi a pokračujem do lesů. Jedem cestou podle kompasu, začínáme hodně stoupat, cesta se mění v rozbahněný potok, zapínáme přední náhony. David na enduru zapojuje do práce nohy ale pádům už se nevyhne. V kopci nad námi se něco hýbe. Je to nějaký speciál OFF- road, nemůže vyjet, lidé kolem zatloukají do země kotvy, auto k nim vážou aby se neskutálilo až dolů a řidič se pokouší znovu rozjet. K nám dojíždí jeden z nich, taky na čtyřkolce. Jsou to Italové a trénují na závody. Vysvětluje, že auto nejde objet, jediná možnost je až ho dostanou ven ale motorka se tam stejně prý nevyškrábe. Kluci se jdou kouknout a jeho slova potvrzují. Ostatně potvrzuje to i David a opět padá. Couváme opatrně dolů a jedem jinudy. Tím okamžitě ztrácíme pojem o navigaci a jedem víceméně podle smyslu. Potkáváme několik černějších dřevorubců i zasněných pastevců. Nacházíme ideální místo pod gigantickým bukem, pálíme oheň a chválíme počasí které se podivuhodně vybralo. Máme toho po probdělé noci při přesunu dnes všichni dost a tak zalézáme do spacáků a doufáme, že se na nás nepřijde podívat medvěd.

Neděle 15.6

Ráno je naším věrným společníkem déšť. V tu dobu ještě nevíme, že nás bude provázet celý den. Balíme stany a snídáme, stromy nás trochu chrání. Před námi je jedna z nejtěžších etap kterou zhoršuje navíc počasí. Vyrážíme z hřebenu cestou kterou jsme si ještě večer vyhlédli. Byla vlastně jediná, tak byl výběr docela jednoduchý. Její začátek byl slušný, horská cestička se klikatí po úbočí kopce, díky stromům nevidíme příkré srázy které ji lemují a tak se ani nebojíme. Pak dojíždíme k sedlu a situace se rázem mění. Objevuje se příkrý sráz, cestičku střídá potok s korytem plným kamenů.Procházím to pěšky, sem tam odvalím kámen nebo kmínek stromu. Že mi voda teče vytéká i vrchem bot je jasný. Jedem, dodržujem velké rozestupy kdyby se to někomu utrhlo a soucítíme s krycími plechy podvozků rozrývaných šutry. Co by se stalo kdyby nám cestu zatarasil nějaký pořádný vývrat ani nepřemýšlíme. Zpět už bychom se nevydrápali a boky jsou jištěné propastí nebo skálou. Konečně koryto končí, potok mizí hluboko pod náma a s ním se ztrácí i poslední náznak cestičky. Svah se ještě víc nakloní, je bahnitý a kolky kloužou se zablokovanámi koly, drapáky jako by ani nebyly. Tenhle terén nás dovádí k nedávno vykácené pasece. Je nám jasný, že vytěžené dřevo nevozili nahoru. Nálada se zlepšuje a konečně nalézáme rozumnou cestu. Je jasné, že je to jen rozbitá lesňačka, nicméně nás na ní okamžitě potkává policie v Dacii. I oni na nás prdí. Později objevujem asfaltku a po ní už pokračujem horskými vesničkami dál. Jsme vítanou podívanou pro místní, vracející se z kostelů. Máme tak možnost posuzovat kroje jednotlivých vesnic a není to jen záležitost starší generace, hlavně mladým holkám to v nich ohromně sluší. Jedem stále jedinou silnicí mezi dvěma kopci, vedle nás řeka, sem tam se objevuje železniční viadukt. Pro nás je to nemilé v tom, že tu nejsou žádné sjízdné odbočky do lesa. Už se šeří a potřebujeme postavit stany. Srázy jsou fakt dost příkré a na nich jen skluzy pro vytěžené klády dřeva. Na celé trase 80 km jsou pak jen dvě cesty která vedou k vytouženému místu na přenocování.

Pondělí 16.6

Ráno se krátce vracíme na silnici, při první příležitosti z ní ale odbočujem sice podle mapy také na silnici, ovšem podle skutečnosti na řádnou polní cestu. Louže často i 20 cm hluboké a nijak se s nimi nešetří. Kde bylo potřeba tuto silnici ,,zlepšit“, navozili do děr kamení, jinak bahno, bahno……Stavíme v hospodě na jídle, místní štamgast se nás ujímá, anglicky nám radí co názvy v jídelníčku znamenají a co naše žaludky nevydrží. I ostatní domácí jsou vstřícní, hospodská fakt příjemná a v telce kterou možná kvůli nám složitě připojili dávaj fotbal. A tak se hóóódně zdržíme. Po poradě s mapou určujeme jako cíl dnešního dne vodní nádrž Colita. Co na tom, že v každé ze dvou map které máme je zakreslena někde jinde a v jiném tvaru. Velitelská je ta co mám na bagu já. Ve skutečnosti je o 20 km jinde a nacházíme ji díky ochotným lidem. Jede se k ní krásnou krajinou, kolem pastviny a dřevěnice. Přímo u vody ale už vyrůstají vily pracháčů, jedna taková má i svůj přístav. Krása zdejšího kraje tak brzy vezme za své. K vodě po chvíly dojíždí i čeští rybáři s obytňákem. Nádrž je ale dost odpuštěna, kolem bláto a odpadky a tak jedem trávit noc dál do lesa. Jedem hlubokým blátem kolem nějakého vojenského objektu, nikdo nás ale nestaví a tak stoupáme do hor. Končíme u jakéhosi opuštěného dolu, dál už je jen velký zával. Než si prohlédnem ruiny budov přijde fakt silný déšť. Jsme ve výšce 1 040m.n.m a citelně se ochlazuje. Stavíme stany, děláme velký oheň, sušíme co se dá a já nasazuju kulicha.

Úterý 17.6

Ráno balíme překvapivě za sluníčka. Když zbývá už jen pár maličkostí, přibíhá smečka psů a se štěkotem se nás snaží odehnat. Nehýbem se a tak se uklidní a vzápětí přivádí bača z ohromného srázu to největší stádo ovcí a koz jaké jsem kdy viděl. Spousta zvířat má polámané nohy či jiná zranění svědčící o tvrdém životě na horských pastvinách. Zdravíme se s bači (jsou dva), dáváme krátkou řeč a věnujeme jim zbylé pivo, pro nás nemá cenu se s ním celý den tahat. Teprve když všichni projdou až pak se od nás odpoutávají psi, fakt skvělí hlídači. Protože já mám dávno zbaleno mám kolku trochu dál na sluníčku. Jdu raději k ní a už z dálky vidím, jak jednomu černému kozlíkovi náramně chutná kožená vystýlka mojí helmy. Mažu s křikem k němu psi nepsi. Naštěstí se lekne a to uslintané, na mou hlavu patřící pustí. Kdyby sáhl vedle a zachutnala mu ledvinka ze stejného materiálu, mohl s ní hravě pláchnout a pak s bohem peníze, doklady…… Pasákům by bylo asi divný proč bych dělal osobní prohlídku každé z 500 koz. Zbaleno a vracíme se k přehradě. Jsme u ní těsně před polednem a tak hledáme nějakou otevřenou hospodu, zavřených je tu spousta. Při pátrání stačí Petr nacouvat do zaparkovaná Dacie. Ta je už tak dost oťukaná tak dělá jako že nic a pokračujem. Konečně otevřený podnik. Jeli jsme okolo něj už jednou ale nezastavili protože se nám zdál moc luxusní. Teď jím berem za vděk a zblízka zjišťujem, že to s tím luxusem nebude až zas tak horký. Veškerý personál ve složení táta, máma, dvě dcery a babička, mluví výhradně rumunsky, navíc se nás trochu stydí a tak objednání probíhá trochu srandovně. Kladem hlavně důraz na to, že chcem k jídlu hranolky a ne stále nám nabízená brambory. Po delší době už kývají že rozumějí a my si taky oddychnem. To ale netušíme, že hlavní jídlo budou skutečně ty vymodlené hranolky ovšem bez ničeho, jen samotné!!! Vzdáváme možnost další zdlouhavé komunikace a tváříme se že je vše OK. Ještě, že polévka byla fakt vydatná a káva výborná. Po zbytek dne si užíváme jízdu po lesních cestičkách které jsou ve skutečnosti značené jako silnice a sem tam na nich potkáváme i auta. Překvapuje nás, že většina z nich jsou nový japonský teréňáky, staré Dacie se tu vyskytují jen jako vraky na zahradách domků. Přijíždíme na další přehradu u města Liban. Je fakt veliká o to je zajímavější, že ji ani v jedné mapě nemáme zakreslenou. Břehy k ní jsou ale strmé a zarostlé křovím. Celá jedna strana o délce několika km je nepřístupná a u vody samotné není ani místo kde jde postavit stan. Přejíždíme hráz, těsně za ní je malý kiosek a vedle něho od pěších vyšlapaná pěšinka srázem dolů k vodě. Uprostřed do cestičky zasahuje skála a tak dumáme jestli to sjet, víme že to bude o hubu. Rozhodnutí zní že jo, ptáme se prodavače jestli má nějaký problémy když to sjedem a dole přespíme. Jasně, že žádné nejsou, jen rychle spěchá svolat kámoše aby se mohli kouknout na pár bláznů. Všichni fanděj a my si připadáme jak Macháček na Dakaru. Protože jsem stál na hrázi jako první a je nutné se otáčet, jedu tuhle off road cestu jako poslední. Náhle mě jedem chlapík zastavuje. Trochu zmatkuju, kluci už jsou někde dole a já odchycen a čekám problémy. Ovšem žádné se nekonají, jen kolega předemnou vyvalil ze stráně vejký šutr. Věděl jsem o něm a moc mi nevadil ale diváci usoudili že je nebezpečný a poslali dva nejmladší aby mi ho z cesty odstranili. Prostě super lidi. Stavíme stany, koupat se nedá, vstupy do vody jsou šíleně bahnité tak alespoň provětráme rybářské pruty které vezeme sebou. Dva nerybáři se jdou projít a nacházejí stopy auta takže je jasný, že sem vede i něci jiného než ta cesta pro kamzíky. Tím z nás padá obava z ranního výjezdu a jdem bez úlovku spát.

Středa 18.6

Po snídani jedem po břehu podél vody a připadáme si jako na pláži u moře, náležitě si vychutnávámejízdu těsně vodní vladiny. Pak se objevuje cesta a později i stanový kemp. I tenhle je určitě zadara, je to louka na které si lidé postavili stany, to je vše. Záchody a nedej bože sprchy jsou pojem neznámý. Za kempem už je asfaltka. Pro tenhle terén jsme se rozhodli už večer protože za čtyři dny jsme se moc daleko nedostali a vůči harmonogramu jsme dost pozadu. A také proto, že máme na dnešek přesně stanovený cíl. Tím je Sighisoara, město asi nejznámější tím, že se tu narodil Vlad Tepes (Naražeč), předloha Draculi. Dům, kde se narodil stále stojí, stejně jako hradby které město kdysi chránily. V Rumunsku je to jediné opevněné město, založili ho Sasové a zajímavé je, že v něm Rumuni, kdysi nazývaní Valaši nesměli bydlet. Vyjímku dostali pouze v případě, že výhled z jejich bytu byl na ulici či komín. Silnice tu jsou naprosto neznačené, město nacházíme jen podle sem směřujícího proudu aut. Parkujem přímo pod hradem na velkém prázdném place u jedné z mnoha pizzerií. Do města vyrážíme po dvojicích, dva si objednávají jídlo a hlavně hlídají motorky. Kolem se rojili malý žebráci a cikáni a projevovali o naše věci živý zájem. Zvlášť děti bezdomovců představují otřesný zážitek který se mi často objevuje. Navíc budí lítost i chováním, nevtírají se, nesnaží se něco uloupit, apaticky a v tichosti projdou s nataženou rukou mezi stoly předzahrádky. Mají smůlu v tom, že je nemá rád vůbec nikdo ani žebráci a jiní pobudové v ulicích. I servírka je brzy otáčí a nakopnutím vyhazuje. Takže raději pryč z města, ve vesnicích je vše jiné, tady vládne ochota a přívětivost. K večeru odbočujem do pustých kopců, les není nikde v dohledu. Překvapivě jedem po solidní cestě, jen uježděné, žádný asfalt ale rovné bez velkých děr. Dojíždíme na louku k bráně na které se hošové chlubí, že jsme na vstupu do přírodní rezervace. Vedne cedule je závora, vedle závory potůček a vedle potůčku máme stany. Později zjišťujeme, že kolem nás vede zkratka do vesnice a tak po ní poskakují Dacie skoro celou noc rezervace nerezervace. Před půlnocí začíná bouřka, déšť a pak kroupy skoro 2cm v průměru. Ráno jich je po louce skoro souvislá vrstva. Že máme mokré i spacáky netřeba ani zdůrazňovat.

Čtvrtek 19.6

Při snídani nám sice neprší ale je zataženo, šlapem v kroupách a vytíráme vodu ve stanech. Večer ji bylo o dost víc než uváděly informace vodního sloupce na jejich visačkách. Stany i spacáky balíme mokré, není naděje, že by nějaké slunko na nás vůbec vykouklo. Cestou na silničku míjíme ohromné množství ulámaných větví a docela si blahopřeju, že jsme neměli možnost spát pod stromy což máme ve zvyku. Už za deště (jak jinak) míříme do Brasova, průvodci ho vychvalují jako ,,Norinberg Rumunska“. No tak nevím, tenhle titul se mi zdá dost přehnaný, přirovnal bych ho k Praze 80 let. Projíždíme ho celý, nechytáme se na přeplněných parkovištích, zastřešené zahrádky restourací jsou na tom podobně a nějakou tu památku ze silnice ani nezahlédneme. Stavíme v centru v jedné uličce ale pouze proto abychom si řekli, že nás to tu nebaví a chceme pryč. O měsíc později potkávám dva slováky kteří tu táké byli, ti měli ovšem výhodu v příbuzném, který tu už několik let žil. Potvrzují, že bez něho by bývali byli taky bezradní. Prcháme na hrad Bran a doufáme, že se nebude podobná situace opakovat. Jsme ovšem už v civilizaci a tak kousek za městem nás staví první (a poslední hlídka) Jedu první a tak polda řeší vše se mnou. Je naprosto slušňák, zdraví a když se utvrzuje v tom, že jsme cizinci nabízí komunikaci v němčině, angličtině, italštině či španělštině. Potom mě požádá abychom mu ukázali nějaký doklad, fakt jakýkoli. Ukazuju tedy techničák a ubezpečuju ho, že kolka smí na silnici. Dělám to kvůli za mnou stojícímu Petrovi který má tento doklad někde doma v šuplíku. Polda kývne a začne se smát mému jménu, dobrá nálada ho neopouští ani u kolegů, odšišlá jména z jejich pasů, popřeje šťestnou cestu, přibrzdí nám dopravu a rukou mávne na pozdrav. Vše proběhlo rychle, profesionálně a bez buzerace a úplatku. Bran je malé městečko, je tu spousta lidí ale vše je tu dobře organizované, bez zmatků. Parkujem, 2 lei/hod. Hlídač chce dvojnásobek ale všímám si ceníku a tak tedy nerad slevuje. Je to mladej floutek, navíc na nás nevydělal tak přemýšlíme co nám bude při odjezdu chybět. Nic, hlídal nám je fakt poctivě. Zrovna svítí sluníčko tak kupujem nanuka a jdem číhnout na hrad. Na to, že Drácula se sem podíval jen kvůli knížce, tak ho tu potkáváme na každém kroku. Masky, zuby, keramika, zbraně, trička… už docela nevkusnej kšeft. V podhradí je možné navštívit skanzen a to dokonce zdarma. Není velký ale jako příprava na hrad nebo procházku je akorát. Samotný hrad je zvenku nic moc a docela malý. Možná i proto nikoho bez lístku nevpustí ani na nádvoří. Vlezné je ale 12 lei za člověka a 30 za foťák, za to už je plná nádrž. Benzín tentokrát vyhrává a vracíme se stejně jako dost lidí jen s fotem zvenčí. Dozvídám se, že o hrad se bojuje s majiteli kteří nechtějí umožnit do budoucna prohlídky, byl postaven na konci 14 století, rekonstruoval ho Karel Liman původem Čech a že v současnosti je ohodnocen na 25 mil. USD.
Odjíždíme po hlavní silnici ale nelitujem. Klikatí se mezi dvoutisícovkama, otvírají se fantastické pohledy do kraje. Ale nejen do kraje ale i do dvorků okolních domků. Na jednom z nich pozorujeme asi 75 letou babičku která 10 kg palicí trhá špalky na topení. Není to žádná šmudla, dům je taky pěkný, udržovaný, takový tu je asi život. Zdravím ji a i od ní dostávám odpověď a se zájmem nás sleduje. V jedné vesničce objevujem krámek, potřebujem koupit něco k večeři. Je bohužel zavřený, tedy to si jen myslíme. Ve skutečnosti je otevřeno, jen z ekonomických důvodů je zhasnuto. S naším příchodem tedy budiž světlo a nakupujem. Petr dokonce tu nejluxusnější a nejdražší konzervu, před několika lety vyrobený český paprikový lusk. Prodavačka má bohužel jen jednu jedinou. Odbočujem na šatolinku, je nádherná, obklopená skálami a po několika km nacházíme přehradu. Děláme tu krátkou přestávku, dokonce za dozoru hlídače. Nechápu co hlídá, ve vodě je neuvěřitelné množství PET lahví. Jedem dál a nacházíme plácek u potoka. Jsme pro dnešek doma. Stany, oheň a hlavně šňůry na sušení mokrého vybavení. Jsme 1280m.n.m. potůček je ledovej a skvěle osvěží. Nás i pivo.