Pátek 20.6
Po snídani a zbalení nás poctí návštěvou nikdo jiný než ovčák s velkým stádem. Tak nějak nás to z míry už nevyvádí. Co nás ale naopak překvapí je hřebík v gumě a to po ujetí 10 metrů od tábořiště. Kde se tu vzal je záhada, ovce ho na nic nepotřebují. Používáme druhý knot na této výpravě a konečně frčíme. Netřeba zdůrazňovat, že již od časných hodin prší. Po najetí na dřevařskou cestu se ptáme domorodce jestli se dostanem po ní na asfalt. Jasně že přisvědčí, navíc nám dělá radost zdělením, že terén je nic moc. Za pár okamžiků se ocitáme na nejhorší cestě kterou jsem kdy viděl, natož po ní jel.
Jasně, že máme trénink z Čech ale takové úseky jsou u nás několik desítek metrů dlouhé, tady se počítají na desítky kilometrů. Bahno je tu hodně hluboké a po celé šířce cesty, navíc náležitě rozmixované od lesních traktorů. To je velké štěstí protože ho je víc než světlá výška strojů a může se valit i nad kryty kolem motoru. Setkáváme se tu jen s dřevorubci. Ti tu bydlí celé léto v dřevěných boudách nebo prorezlých maringotkách bez kol. Teď nedělají, čekají až počasí dovolí. Radí cestu kudy dál,
jeden ji prý jel kdysi lakatošem.
Tak ji tedy jedem taky. Kopec jak do nebe, středem se valí voda, všude zbytky stromů a vyplavené kameny. David na motorce jede první obhlídnout terén. Pak ho potkám ležet v bahně pod mašinou přišpendlenýho jak motejla. Zachraňuju ho a radíme se jestli pojeden dál. Zatím to tedy nevzdáváme a pokračujem. Dostáváme se kam to jen jde, potom cesta končí vývratama, mořem bláta a ještě prudčím stoupáním. Jdem se s Lukášem kouknout jak je tenhle nesjízdný úsek dlouhý. Terén je tak náročný, že máme problémy i s chůzí. Za víc jak půl hodiny zdoláváme asi 300 metrů a nic se nelepší. Vracíme se, cestou musím najít všechno oblečení které jsem si svlékl, v nepromoku sportovní výkony nejsou nic moc. Ještě, že se tady nekrade, důkazem jsou všude kolem se povalující kanystry s benzínem do pil. Chtěl bych vědět jak dlouho by takhle vydržely u nás. Takže se nedá nic dělat a vracíme se dolů stejnou cestou. Je to víc jak 25 km takže po obědě jsme na stejném místě jako den předtím večer.
Petr ještě lepí další gumu aby mu to samé kolo pozdějí upadlo úplně. Naštěstí to byla jen vytočená středová matka. Po obědě najíždíme na silnici a doháníme čas. Ne že by se nám to dařilo, ani mezinárodní silnice s kamiony nepřinutí sedláky hnát dobytek jinudy. Večer si všímáme říčky kolem níž vede cestička. Je to v písečné oblasti a lidé si sem jezdí s vozy nadloubat písek když potřebují něco postavit. My tu zase potřebujem přespat a to není žádný problém. Stavíme stany a super je, že poprvé máme pod sebou píseček a ne kameny na které jsme si už pomalu zvykli. Jsme tak utahaní, že ani nepálíme oheň a večeři dáváme studenou. Za 9 hodin jsme najeli
199km, z toho 50 zbytečně ale zato fantastickým terénem.
Sobota 21.6
Ráno nás ze stanů tahá nezvykle sluníčko. Než uděláme snídani a nakrmíme sebe a psa se štěňaty kteří nás tu objevili, vše vybavení krásně osychá. V suchu a dobré náladě vyrážíme do dalšího boje. Daleko ovšem nedojedem, jen asi
200 metrů. Právě po této ujeté vzdálenosti nacházíme Petra v korytě potoka, kolku frajersky opřenou o nohu a vody plné boty.
Kolku rovnáme, Petra zachraňujem od utopení, tahám naviják a jedem. Petr zatím běhá kolem mašiny a jak se lano napíná zakopává o něj a padá do vody. Tentokrát už jistě nemá vodičku jem v botkách. My ostatní přerušujem záchranu a řveme smíchy, to je jasný. Konečně vše
vytáhnem na břeh, vypouštíme vario, ždímem vodu z oblečení a vyléváme ji z bot, helmy i bagáže. Nejhůř dopadl funglnový pas, pán se totiž chystá po příjezdu do Egypta. Docela nás zajímá jak to vysvětlí celníkům nebo ještě hůř doma manželce.Po hodince vyčištění a odbahnění už jedem mezi domky horských vesniček, sem tam po úsecích nových silnic a pak už jen po nekonečné louce s výhledem na horské štíty pokryté sněhem. Před náma se objevuje nově budované horské středisko, kolem penzionů a chat pracháčů najíždíme na prašnou cestu klikatící se do kopců.
Tady na ní ještě potkáváme několik pikniku chtivých domorodců a pak na hřebenech jen dva Angličany s batohem, dva Němce na endurech a dva Poláky na kolech. Jinak pusto a prázdno, jen výhledy a výhledy, horské kytky, potůčky a sníh. Dostáváme se totiž do výšky
2 150m.n.m. a tady o něj nouze není ani koncem června. Foťáky ani na chvilku nezahálejí, sem tam se přiřítí mrak a udělá neprůhlednou mlhu že není vidět ani na řídítka, za pár okamžiků už zase mžouráme do sluníčka. Nikdy nás nenapadlo, že je možný se dostat na motorovém pojíždědle až do takové nádhery. Všechno ale jednou musí skončit a tak sjíždíme do sedla kde se nám do cesty připlete cabana s výborným jídlem a neuvěřitelně prsatou obsluhou. K večeru ještě nakupujem v Penny něco k večeři a projíždíme několika neuvěřitelně zdevastovanými městy, dříve asi hornická sídliště. Nyní jsou tu činžáky do kterých zatéká, po jejich zdech bují plíseň, odpadky všude kolem, na zpustlých děckých hřištích sedí trosky lidí s flaškou obíhající dokola.
Honem pryč a po pár kilometrech nacházíme u městečka Uricani krásnou vodní nádrž. Kolem je pár stanů, fakt rozumný lidi a klid. Vše opět grátis i tady platí chceš stanovat tak stanuj!!! Dokonce tu zažíváne i takový nadstandart ve formě tekoucí vody. Nic na tom nemění ani fakt, že je to do roury svedený potok, neuvěřitelně studený a šíleně prudký. Večer ještě přijíždí několik nových sousedů, jeden tahá dokonce z teréňáku obrovskou plazmu, nahazují agregát a staví kolem židličky. Inu i kemping má v Rumunsku hodně podob.
Neděle 22.6
Ráno nás budí slunečný den a krávy pasoucí se mezi stany. Louka se začíná pomalu plnit. Přijíždí rybáři s rodinama, chlapík spěchá s prutem k vodě, manželky a děti v plavkách na dece u aut. A to v 6 hodin našeho času. Už vidím to nadšení kdybych toto chtěl zavést i u nás doma. Je rozhodnuto, že pojedeme jen v šortkách a stejně jako včera další horskou silničkou. Asfalt na ní končí mezi stavebními stroji a začíná lesní cesta. Vede zatím po rovině kolem potoka, okolo stany nebo jen deky, na ohních se griluje. Potkáváme i tři koně a hříbě které před sebou žene skůtrista jedoucí před námi. Má s toho docela srandu, naproti tomu majitel asi tak vysmátej nebude, no snad se dokážou těch pár kiláků vrátit sami. Pak cesta mizí někde v oblacích a my zůstáváme osamoceni. Opět si užíváme výhledů do krajiny plná skalních masivů a hlubokých údolí. Později nám však úsměv ztuhne na rtech. Nad cestou se utrhl sráz, zasypal ji a plynule navázal na strž pod cestou. Dohadujeme se jestli by nešly kolky nějak dostat dál ale nevíme jestli vůbec jedem dobře a nehrozí, že se budem muset tímhle nadělením zase vracet. Vše řeší dva Rumuni na cestovních endurech. Potvrzují, že jedem dobře, jsme v národním parku a jinudy není možné projet, takže buď vpřed nebo se vrátit skoro 60 km. Oni zkouší přejet ale bez naší pomoci to nezvládnou. Pomáháme až se z nás leje a není to vůbec snadné. Na mašině se nedá jet, řidič dává za jedna, jde vedle ní a ovládá spojku. Tři stojíme kam se na příkrém svahu vejdem a držíme aby nespadla dolů do propasti. Daří se to jen taktak a nám je jasné, že s kolkama který nabalený věcma váží dvakrát tolik to nepůjde. Kluci Rumunský nám nabízí pomoc ale i jim se zdá rozumný to ani nezkoušet. Loučíme se s nimi a opět jsme sami.
Ne nadlouho, opět slyšíme motor a objevuje se Dacie. Lidi uvnitř nevěří očím když vidí ty stovky tun hlíny a kamení na „jejich“ cestě. V rámci možností dáváme řeč a dozvídáme se, že se nemusíme vracet celou dnešní cestu ale jen pár kiláků a potom horskou lesní cestičkou někam na silnici. Nálada se zvedá, to i proto, že nemáme benzinu nazbyt a celou cestu se vrátit bychom nezvládli. Vše vychází tak jak má, v první vesnici se stavíme na jídlo, nejlepší co jsme zatím dostali, jsme určitě první cizinci co zde jedli. Dokonce tu potkáváme i domorodou kolku. V Rumunsku jsme jich potkali celkem dost, stejně jako prodejen i servisů. Čtyřkolky jsou tu ale používané trochu jinak než u nás. Místní kluci na ně balí holky, pulírujou je jak to jen jde, se špinavou jsme se nesetkali stejně jako jejich mašiny se nesetkali s louží. Na vlastní oči jsme viděli i to, jak kluk s holkou na Raptoru, oblečení do značkovýho kros oblečení ovšem bez helem (ty tu nikdo nenosí) dojeli kousek od chaty před kterou tekl potůček. Místo aby to vzali vodou stejně jako traktory a auta, zastavili, motku zaparkovali, potůček přebrodili a s vodou v botách došli do chajdy. My se ovšem zachovali jinak a páreček nechápal proč ty své takhle ničíme.
Po jídle se stavíme v příštím městečku pro benzín, plníme jím kde co a po pár metrech se před obchodem potravinami dostáváme do zájmu cikánského obyvatelstva. Nakoupíme, všechny věci uhájíme a po pár kilometrech stavíme u potoka stany za asistence potulných psů. Až ráno jsme zjistili, že kousek od nás stála maringotka a v ní dvě prima slečny. Tomu se říká pech!!!!
O vyjímečnost dnešního dne se postaral pohřební průvod jehož jsme byli svědky. Při pauze u benzinky jsme slyšeli troubení trubky, objevil se trubač a na každé křižovatce začal troubit jak zběsilej. Ne melodii, prostě je foukal do trumpety. Vzhledem k tomu že vyšli určitě z města které bylo na dohled musel být kvůli množství křižovatek a úmornému vedru docela vyflusanej. Za ním šli nosiči svatých obrázků a pan farář s ministranty, těsně za ním dva voli táhnoucí vůz s nebožtíkem. Zvířata byla vyčištěná, postroje se leskly, kolem rohů pentle. Vůz s rakví byl tak jak přijel z pole, možná že i od hnoje, kola až po disky od bahna. Za ním asi sto lidí a hlavně dětí, pro ty nejznavenější vůz tažený koněm.
Neděle je asi v Rumunsku pohřbívací den protože později v
Banátu jsme potkali dvě české fotografky, vyprávěli jak se dostali v české vesnici také k pohřbu a dokonce dostaly povolení celý obřad nafotit. Potíž byla v tom, že chlapík umřel uprostřed týdne a vedra byla fakt děsná. Celá vesnice se dohadovala, že do země půjde už v pátek ale nakonec to nechali tradičně na neděli. Jenže ten chlapík neměl pochopení a začal se rozpadat. Při obřadu už jaksi nedržel tvar a obličej mu museli vytvarovat pomocí izolační pásky (stříbrný) A ty holky to nafotili, dali nám i adresu stránek kde bude ke spatření.
Pondělí 23.6
Ráno nás navštěvuje jak jinak potulný psisko, dostává celý chleba který nám zbyl. Je nakrájenen a tak mu ho nadhazujem po plátcích. Umí krásně chytat a je tak hubenej, že každé sousto je vidět jak v něm putuje. Navštěvujeme lázeňské město Baile Herculane, největší a nejstarší termální lázně v Rumunsku. Založili je Římani a kolonádě véhodí Herkulona socha.
Jinak tu není na co koukat, město špinavé a zanedbané, opraven jeden hotel ale v naprosto šíleném stylu, něco jako zámeček pro Barbínu, samá sladká barva. Ostatní hotely jsou zavřené a zanedbané. Má to ale výhodu v tom, že tu proto není draho a můžou se tu pohybovat i normální lidé. Nacházíme jednu z mála otevřených restourací. Jsou z nás dost překvapení, dostavuje se veškerý personál. Objednávám si jediný Sprite který mají, kluci berou každý dvě nealko pivka, kdyby to chtěli otočit po třetí mají smůlu, už došlo. Ptáme se po jídle ale dozvídám se, že bude tak za půl hodiny ale polévku dostaneme hned. No byla pěkně studená a na jídlo byla čekačka víc než hoďku. Celou dobu jsme to sledovali a proto věděli proč. Pikolík někam odběhl a vrátil se s několika syrovýma větvičkama. Jasně, že je nemohl podpálit, už jsme mu chtěli nabídnout naše PEPO. Zapalovač jsme mu ale půjčit museli, při vší snaze oheň v hospodě nenašli. Jídlo ale bylo překvapivě dobré a jako dáreček za trpělivost dostáváme zdarma MIČI, šištičky podobné čevabčiči.
Sjíždíme dolů k Dunaji, do města
Orsova, tady potkáváme na kolonádě krásný baby na Čínskej čtyřkolkách. Ty ale nejeví o naše několikanásobně silnější stroje zájem, je to prostě špinavý a tak kdo by na to koukal. Uraženě jedem dál a dostáváme se do nejnižšího bodu cesty 76m.n.m. Dunaj tu tvoří hranici mezi Srbskem, krajina na obou březích je nádherná, stavební činnost je jen na Rumunské straně, u sousedů je několik století už hotovo. Nádherné mosty, tunely, udržované památky. Rumuni už staví hodně pro turisty, nová silnice (lejou asfalt rovnou na starou cestu), hotely, parkoviště, penziony. To už oko moc nepotěší.
Jsme už v Banátu a tak jedem do první České vesnišky Eibenthalu.
Je vzdálená 6km od silnice lesní cestou. Je obr vedro, všude voní spálené borovice, jsme na kopci v rovinách takže výhledy jsou zaručeny. Ves je však liduprázdná, na rozdíl od Rumunských vesnic tu nikdo nevysedává ve stínu na lavičce. Pokračujeme dál na Bigar, vede tu dokonce i tur. Značka. Chceme po žluté ale někde se ztrácí a zůstává jen červená. Jedem tedy po ní, fakt těžká trasa pro pěší po hřebeni. Po dvou hodinách boje ujedem asi 6km a dál to fakt nejde. Množí se i technické problémy na strojích a tak se vracíme. Ve vesničce už je živo, bavíme se s lidma a místní kluci nám ukazují žlutou trasu. Jsou to ale prevíti, radí nám zkratku a když po ní jedem, rychle někam odběhnou. Prudká zkratka najednou končí ještě prudším svahem po skále.Tady na nás čekají snad všechny děti z vesnice. Když před ním zastavím tak už se nerozjedu, to vím. Připínám předek a docela to jde. Na posledních pár metrech se mašina ale už staví na zadní a nebýt Davida který enduro hází na zem a pověsí se mi na přední nárazník, byl bych dole natotata. Po pár km pěkně hrbatý luční cesty ( místní chodí pěšky nebo po cestách koňským spřežením) nacházíme na pokraji lesa místo na spaní. I v noci je teplota kolem 30 stupnů.
Úterý 24.6
Ráno je docela off road začátek. Všichni máme problémy s klacky různě vzpříčenými v podvozku, objevují se přetočené manžety poloos i jedna svléknutá docela. Projíždíme úseky s hodně vysokou trávou a čekáme na překvapení v podobě kamene nebo kmene. V lese projíždíme děsné krpály a boříme se do bahna. Nechápu jak někdo v Čechách může v mapě vyznačit tuto cestu a napsat, že je vhodná i pro kola.
Za obrovského horka jako je dnes mi to přijde jako hazardování se zdravím důvěřivého turisty. Na to, že někdo může na cyklovýlet vzít i dítě raději ani nemyslet. Nám těch
25 km trvá víc než hodinu a půl. Z Bigáru už míříme na silnici, u Dunaje obdivujem opět krajinu, za zmínku stojí v Kazanské soutěsce ve skále vytesaná hlava
Dáckého krále Decebala kterou vytvořili horolezci. Údiv zaslouží i místní rybáři kteří mají stany postavené mezi silnicí a svodidly. Musím se přiznat, že bych večer nezamhouřil oko. Kamiony duní kolem a to, že se žádný ještě netrefil považuju za zázrak.
Už nás tlačí čas, dnes musíme z Rumunska už vyjet a tak jedem po hlavních silnicích. Cestu znepříjemňuje veliké horko, teplota se blíží 40°C, všichni jsme spálení, stání na semaforech je peklo. K večeru překračujeme hranice Cenad – Szeged. Stavíme kousek od města Bordány kde nacházíme kemp. Koupem se v až nepříjemně teplém rybníku, za tmy stavíme stany na plácku před branou kempu, ten je už zavřený a správce je v klidu, má pochopení.
SZIKSÓSFŮRDÓ ÉS CAMPING
Nelekejte se, to bylo napsáno na bráně.
Středa 25.6.
Jednoznačně nejdelší etapa, rekordní počet
km – 457. Pro čtyřkolku není cesta po Maďarsku až tak zajímavá. Dlouhá rovina, jedna zatáčka, ještě delší rovina…… Obědváme u
Balatonu, hospody liduprázdné, pláže přeplněné.
Konečně vše zdoláváme a přecházíme u Šamorína na Slovensko. Bývalý bratr nás vítá benzinem za 41 Sk a policajtem který se o nás zajímá. Naštěstí si přišel jen pokecat. Za Bratislavou sjíždíme z dálnice, hledáme hospodu a místo na spaní. Nacházíme vše v jednom na parkovišti u motorestu na kraji lesa. Než se najíme přichází děsná slejvák. V klidu čekáme až přestane ale nějak se mu nechce. Hospoda zavírá, slunečníky pod kteráma sedíme se balí. Stany v tomhle lijáku stavět je nesmysl a tak přichází rozhodnutí jet dál. Že nějaké to pivko bylo je jasný ale když tu zůstaneme tak se utopíme.
Vyrážíme, nic nevidíme, plexi zvednout nejde. Stavíme u dvou pump ale mají zavřeno. Za takových podmínek dojíždíme až na staré hranice Kůty a pod dálničním mostem dáváme na zem spacáky. Usínáme rychle a vůbec nám nevadí projíždějící kamiony nad hlavou.
Čtvrtek 26.6
Vyjíždíme z pod mostu a upalujem na pumpu kde doplníme benzin a kofein. Při nájezdu zpět na silnici přišlo to, čeho jsme se báli celou cestu. Paradoxně se dočkáváme až když si myslíme, že už jsme doma. Dávám přednost motorce a slyším tupou ránu, kolka se staví na jedno přední kolo a má velkou snahu lehnout na bok. Podaří se mi ji vrátit na všechna čtyři, srazím leknutí na přijatelnou mez a zjišťuju co se stalo. Vedle stojí Lukášova kolka, zmáčklý přední rám, roztrhaný vak na nosiči, zmáčklé plasty. Rovnáme můj zadní rám který je zmáčklý až na kolo a rychle odjíždíme dřív než si nás někdo všimne. Co se tedy stalo???? Ten za mnou nekoukal a přidal plyn tam kde neměl.
Oběd dáváme v Telči na liduprázdném náměstí, potom odjíždíme do nedaleké Žirovnice, v kempu jsou tři stany a tak přidáváme další tři a jdem do osvěžovny na žejdlík.
Pátek 27.6
Brzy ráno nás budí nějací nadšenci nafukující balon. Byl to docela fofr a už letí. My také odjíždíme. Jezdím sem s dcerou, poprvé když ji bylo sedm a jela sem na své kolce, proto mám cestičky lesem docela zmáklé. Všichni se už těšíme domů kde se chceme podělit o zážitky. Proto se moc nezdržujem, u Benešova dáváme oběd, Praha je k nám milosrdná a nedostáváme se do žádné zácpy. Loučím se s kluky (pražáky) a mažu DOMŮ!!!!! A můžu opět přemýšlet kam povede další cesta.
Trocha dat nakonec:
Najeli jsme
2 780 km, max. dosažená výška
2 150m.n.m. nejníž jsme byli v
76m.n.m. celý rumunský a maďarský úsek mě vyšel na rovných
300 euro včetně jídla které sem fakt nemá cenu vozit z domova. Lidé tady jsou většinou vstřícnější než u nás, to platí i o policistech, celnících a hlavně obsluze v restouracích.