QuadMania.cz

Rumunsko bylo jasnou volbou. Oproti Ukrajině odpadá boj s celníky a mnohahodinové čekání na hranici. Kluci začali pátrat kam a jak do Transylvánie. Jelikož jsme nikdo neměl s Rumunskem žádnou zkušenost, nakonec jsme s nadšením využili služeb semilské půjčovny čtyřkolek a sněžných skůtrů Jake Moto ( www.pujcovna-ctyrkolek.info/cz/ctyrkolky-jakemoto/ ). Tahle firma pořádá expedice do rumunského Banátu a kompletně se o vás postará. Vyzvednou vás jedním nebo dvěma auty s jedním nebo dvěma obřími přívěsy až u baráku, naložíte, sednete do jejich pohodlného Pajera nebo Transporteru a jede se. V Rumunsku vás složí, ubytují v malebné česky mluvící vesničce Gernik a celý týden s vámi lítají na kolkách po horách. Bydlení je na místní opravdu luxusní 3-4 lůžkové pokoje sprcha a vana s teplou vodou, splachovací záchod. Navíc máte v ceně i jídlo, kterého je opravdu hodně. Paní Merhautová, která nás hostila, je úžasná kuchařka a kromě domácího pečiva (koláčů, chleba) nám udělala tolik úžasných staročeských jídel, že by naše babičky utřely nos. Tahle legrace nás vyšla na 13.000 Kč, což je cena fakt krásná. Neumím si představit, že by nás Rumunsko ve vlastní režii vyšlo levněji. Já osobně jsem projezdil asi 2000 Kč v benzínu a to moje Polárka žere i trávu kolem cesty.


Do Gerniku jsme dorazili po patnáctihodinové jízdě ve složení Šutr (Polaris Sportsman XP 850 ), Jarda (Suzuki KingQuad 750), Martin (Yamaha Grizzly 700EFI), Tomáš (Can-Am Renegade 800), Honza (Yamaha Grizzly 700) a naši dva průvodci Mirek a Kuba Ježkovi (oba na Grizzlynách) a FiM (já) na Polarisu Sportsman XP 850. Honzu jsme neznali – přijel s našimi průvodci jako solo jednotka a k našemu zděšení jsme se dozvěděli, že na čtyřkolce sedí asi podruhé v životě. Docela odvaha. Dost jsem se báli, že se kvůli němu naše ježdění změní v mateřskou školku, ale jak se ukázalo později, báli jsme se zcela zbytečně.


Na místo jsme přijeli kolem 8 hodiny ráno a hned po vybalení a ubytování jsme skočili do sedel. První den byl oťukávací, abychom se trochu „sjeli“ a hlavně aby se Honza dostal trochu do formy. První kilometry jsme absolvovali po cestách a pěšinách – žádná divočina. I přesto se po 11 minutách jízdy povedlo Jardovi hodit první boudu. V prachu, kterého bylo všude hrozně moc, přehlédl zatáčku, ta ho vynesla a skutálel se z cesty. Vypadalo to jako z estrády. Kolka dopadla na kola a Jarda byl zpátky v sedle asi za 3 vteřiny. Ještě na mě zuřivě gestikuloval, ať nezdržuju, že se jede dál. Prostě jen vystoupil a zas nastoupil.. Jako by nic :)
Zbytek dne probíhal pro nás vyježděnější kluky poměrně v poklidu, Honza pomalu zrychloval a získával návyky.


Druhý den jsme si prosadili nějakou zajímavější akci a jelo se i do lesa. Přibylo pár výjezdů a sjezdů a Honza – světe div se – v pohodě zvládal a stačil všem. Už nás nebrzdil byl jedním z nás :) Šutr se ukázal jako nezkrotný živel, který se zabydlel v místní hospodě a do chalupy docházel jen zřídka. Spal asi 3 hodiny denně, nejedl a udržoval si konstantní hladinku asi 4 promile. Kupodivu jeho jezdecké umění v takovém stavu nejen že neutrpělo, ale dokonce snad jezdil i líp než jindy. Nikdo by na něm nepoznal ani náznak opilosti. Pouze když se rozpovídal, bylo všem jasné, že tohle „zbytkáč“ nebude :) První šou toho dne si pro nás připravil zase Jarda, který nezvládl kolku ve vymletém, asi metrovém rygolu od vody a hodil ji na boudu. Vyskočil mu jen zadní plast z úchytů, jinak zase nic. Klikař. Tomáš na Renegade zase najel nešikovně předním kolem na mez a kolka se na něj zvrhla. Odnesl to pěknou modřinou na noze na u Can-Amu jsme museli rovnat řídítka, které vypdaly rázem jako beraní rohy.


Třetí den jsme zažili adrenalinovou situaci. Kuba, který jezdil první a vodil nás, se vydal do prudkého výjezdu, kterým se tahají z lesa klády. Jelikož se prášilo, neviděl nikdo jak vypadá další úsek a jeli jsme asi po minutě. Já jsem jel s kamerou poslední. Když jsem dojel do půlky výjezdu, vidím, jak Mirek zápasí s krátkým asi 80% stoupáním. Takovou krátkou ale hnusně příkrou mezí, která se zvedala už v tak pěkně prudkém krpálu. Zápasil dlouho, ale gravitace zvítězila. Kolka šla do svíce a lehla přes Mirka na krovky a pak na bok. Mirek seděl na kolce dál, jen ležel na boku na zemi a kolka mu ležela nášlapem na noze. Naštěstí bylo měkko, takže se noha probořila do listí Grizzly má taky měkké plasty. Takže když jsem k němu doběhl a kolku jsem z něj sundal, nic mu nebylo. To se ale nedalo říct o jeho Grizzlym, který dopadl nešťasně na přední kolo tak, že se urval kloub na tyči řízení a ohnula spojovačka. S plandajícím předním kolem se jede blbě a nový kloub jsme neměli. V lese jsme tedy kloub i s tyčkou sundali a Kuba se vydal do asi pět kilometrů vzdálené vesnice hledat někoho se svářečkou. Všichni jsme se zhruba půl hodiny modlili tak usilovně, že se Kuba vrátil a svítil radostí jako měsíček. Chlapi ve vsi mu urvaný závit ke kloubu přivařili opravdu bravůrně a vypadal, že bude držet. Po namontování jsme udělali provázkem sbíhavost a jelo se dál. Panu svářeči vzádáváme hold, jelikož kloub pak vydržel všechny extrémy až do konce výpravy bez úhony.


Poslední den jsme jezdili už docela drsný terén, zvlášť prudké výjezdy s vymletým rygolem uprostřed kol, takže pod námi byla asi metr a půl díra. Tady to pro změnu neustál Honza, postavil kolku na zadní a praštil s ní na bok. Jen promáčklý plast zadního blatníku. Pohodička :)
Při tankování si nás vzal Mirek, uvědomělý průvodce, stranou, aby nám promluvil do duše.

„Kluci, máme poslední den, tak hlavně opatrně, ať se ještě na poslední chvíli někomu něco nestane“.


Pět minut téhle památné větě si řekl, že to co my ostatní sjíždíme krokem, on si skočí... Skočil.. Bohužel skočil tak blbě, že kolka dopadla asi ze dvou metrů na přední kola, Mirek šel do řídítek, ta jeho váhu neunesla (jelkož asi nebyla dotažena), a protočila se dopředu. Následoval Mirkův bezmotorový let přímo před kolku, která ho bez sebemenších potíží přejela od paty k hlavě. Osobně jsem to neviděl, ale prý to vypadalo na jednu stranu komicky, ale na druhou stranu mít 300 kilo na zádech není nic moc. Takže Mirek od té doby byl pěkně bolavý. A zhoršovalo se to. Jelo se domů. Cestou ještě hodil bok Kuba, když prostě boční náklon byl větší, než se zdálo. Naštěstí bez následků. Suma sumárum tedy z osmi lidí mělo pět kluků lehkou kolizi, ale až na Mirka to bylo k smíchu. Cestou domů Mirek za volantem poměrně trpěl, ale i tak cestu odřídil naprosto s přehledem a tímto mu patří mé uznání. Po týdnu už je prý v pořdádku – jen naraženiny a pohmožděniny.


Semilským průvodcům děkuju za super zážitky a rád se s nimi někdy svezu v ČR i kdekoli jinde .. Ale Rumunsko je Rumunsko :)