QuadMania.cz

---

Tentokrát se oblékáme více na zimu protože venku poletuje sníh, je mlha a lehce pod nulou. Po včerejší projížďce máme prázdné nádrže a tak první kilometry vedou přes Padinu Matei k benzínce. S plnou nádrží pak přes opuštěné doly míříme na hřebeny. Počasí je opravdu nevyzpytatelné takže u Dunaje docela hustě prší zatímco o kousek výše na hřebeni sněží. V mlze se motáme po rozlehlých pastvinách, občas zdoláváme závěje a sněžení je peklo. Padá ostrá krupice, která na helmě ihned přimrzá a při odklopeném plexi nesnesitelně bodá do očí. Domlouváme se, že musíme zapadnout do lesa což se nám po zhruba hodinovém bloudění konečně podaří. Dalších pár hodin bloudíme lesem a užíváme si terénu. Sníh výrazně komplikuje některé výjezdy a tak moc nenajedeme, zato se často couvá a vyprošťuje. Nakonec Pája v navigaci loví souřadnice na Tureckou díru, kam se nám podaří dorazit a tak dáváme pauzu a obědváme.
Po obědě strhávám Páju k trošce trialu, takže se dereme proti proudu jednoho z mnoha potůčků kamsi na kopec. O zajímavé situace není nouze takže buď uváznu já nebo Pája v nejlepších momentech pak oba naráz. Ježdění je to ale parádní a stroje opět podávají bezchybný výkon. Opravdu zajímavá situace nastává v okamžiku, kdy na jednom z hřebenů narážíme na zcela zavátou cestu. Než se rozkoukám Pája zvolá “Počkej tady já to zkusím” a letí do závějí načež za zatáčkou nachází padlý strom přes cestu a zastavuje čímž jeho pokus definitivně končí a dál už se z místa nehne. Následná záchraná akce nabere na obrátkách v okamžiku, kdy zjišťujeme, že se mu sekl naviák a navíjí jen zhruba metr lana. Moje lano k němu nestačí a aby dosáhlo musel bych se do závějí pustit taky. Zhruba další hodinku pak bojujeme až se nám pomocí kurty provlečené pod kolkou podaří ”Sůzu” osvobodit a Pája se vrací na cestu. Všude mlha, hustě sněží nikde nikdo no, ještě že to dopadlo takhle. Po vyproštění se otáčíme a míříme zpět do lesa odkud hledáme cestu ke Gerniku s tím, že budeme pokračovat dál směrem na Sopotu Nou. Nakonec ale v lese trávíme celý zbytek dne protože nám cestu komplikuje řada padlých stromů a taky množství neustále narůstajících závějí. Do Gerniku pak přijíždíme těsně před setměním a za docela hustého sněžení. Najeli jsme “jen” zhruba 40 kilometrů zato v o poznání horších podmínkách než včera. U večeře sledujeme husté sněžení a rozhodujeme se, že nejspíš změníme plán a k domovu se vydáme již v sobotu, aby nás tu sníh neodřízl. Nakládáme tedy stroje a zhruba balíme. Paní Merhautová nás ujišťuje, že můžeme být v klidu, že ráno cestu určitě protáhnou a tak uleháme s klidným srdcem.
V noci mně vzbudí šramot a nacházím Páju zírajícího z okna na vlek se čtyřkolkou. Když se ptám co se děje hlásí, že připadlo dobrých 30 centimetrů sněhu což v tu chvíli neřeším a opět upadám do blaženého spánku. Ráno se budíme do skutečné zimní pohádky, všechno je zapadné zhruba 30 cm čerstvého sněhu a stále padá. Vydáváme se tedy na snídani a balíme k odjezdu. Zhruba v 9 hodin ráno jsme připraveni ale cesta je zcela neprotažená a do toho Pája informuje, že sice přemýšlel nad koupí řetězů, ale že je nekoupi. Do toho přichází paní Merhautová s čerstvou informací, že auto s pluhem v noci zapadlo kdesi nad Padinou na okraj stráně a že se jej od 3 v noci snaží vyprostit. No pěkně. Čekáme zhruba do 12 hodin a diskutujeme o našich možnostech (paní Merhautová mezitím burcuje starostu, aby zajistil náhradní vozidlo k protažení cesty). Nakonec se domlouvám s Vaškem Merhautem, že sedneme na Jumbo a pojedeme 20 km do Moldovy koupit řetězy. Telefonicky ověřujeme, že je mají a vyrážíme. Cesta obcí je relativně v pohodě ale za vesnicí nastává skutečné peklo protože je tam sněhu víc a navíc před námi nikdo nejel. Jsem rád, že mám za zády místního a taky za to, že před námi projel majitel penzionu na sněžném skůtrů tudíž sleduji jeho stopu. Jumbo podává fantastický výkon a tak sice hrabe jak o život ale přesto se pomalu posouváme k vrcholu. Za zlomem hřebenu začíná cesta klesat a po pár zatáčkách přijíždíme k několika traktorům, které se pokouší vyprostit zapadlý pluh. Rumuni nám ochotně udělají místo k průjezdu a my jedeme dál. Cesta z kopce pak probíhá v pohodě jen občas míjíme odstavené auto, které se nevydrápalo. Okolí je zasněžené jak v pohádce ale není moc čas se kochat. V Moldově jde Vašek koupit řetězy a já na něj čekám před servisem. Během čekání se na čtyřkolku chodí postupně podívat všichni automechanici a jejich pochvalně zdvižené palce svědčí o tom, že se jim stroj skutečně líbí. S řetězi pak míříme zpět do Gerniku. Cesta nahoru je již o poznání lepší jelikož jedu ve svých kolejích a tak se jede docela v pohodě. U Merhautů pak předávám řetězy a totálně zmrzlý se jdu naobědvat. Pája s Vaškem a sousedem pak přidělávají řetězy přičemž je musí celé předělat protože jsou o kousek větší.
Když máme namontováno sedá soused do nesmrtelné Dacie a ještě s místostarostou jedou neprojetou cestou do centra naložit hudební nástroje s tím, že večer jejich kapela vystupuje kdesi v Srbsku. My se rozhodujeme, že počkáme a pokud se nevrátí učiníme pokus o zdolání cesty v jejich stopách a já pojedu opět na čtyřkolce, aby byl vlek lehký. Neuběhne však ani 15 minut a z kopce přijíždí traktor s pluhem. Huráá !! Je skoro 5 hodin a my konečně můžeme vyrazit. Vašek Merhaut zastavuje traktor a domlouvá s ním, že nás v případě, že nevyjedeme vytáhne na kopec. Vzápětí už vyrážíme ale dvě nějvětší stoupání nám dávají zabrat. V prvním Pája přetrhne řetěz ale nějak vyjede, v tom druhém už zůstává beznadějně viset a tak montujeme tažné oko a já sleduji jak jej traktor vláčí k vrcholu. Když posléze dorazím nahoru nacházím už jen Páju, který mně ukazuje vytržené oko z auta a popisuje jak mu mladší z Rumunů ukázal ať zabrzdí a starší na to konto ještě cuknul. Nemáme však čas na nějaké dlouhé meditace a tak se Pája vydává dolů z kopce a já ho následuji. Za jízdy sleduji jak roztržený řetěz tluče zboku do disku, Pája zastavuje, ale nedá se nic dělat prostě těch 20 kilometrů musíme nějak sestoupat. Další cesta pak probíhá bez problémů až do okamžiku, kdy Pája nabyde dojmu, že dál už to půjde bez řetězů a že tlučení do disku už déle nevydrží. Vyskakuje z auta než se stihnu zeptat hudruje ”já už mám rádio na plný pecky, abych to neslyšel, to se z toho zblázním” a rve řetězy dolů :D. Pomáhám mu s demontáží a v mezičase si dávám totálně mokrou a zmrzlou hemu ohřát do auta. Když jsou řetězy dole tak než stačím cokoliv říci Pája prohlásí “ Jedéééém ” skočí do auta a vyrazí vpřed jak splašený mustang, aby vzápětí zjistil, že ho čeká kopec, který bez řetězů nevyjede :D. Nemůžu zde publikovat co jsem v té chvíli do mrazivého podvečera pronesl. Pája ale asi tušil a tak si couvl a za totálního pálení pneumatik kopec vyjel a zmizel mi z dohledu. Samozřejmě i s mojí helmou. Dalších několik kilometrů jedu bez helmy, krásně mrzne a moje uši připomínají ucho Macha ze známého večerníčku. Když jsme konečně pod kopcem Pája staví k naložení kolky a když vidí, kde mám helmu propadá záchvatu smíchu. Zasmějeme se oba protože nám oběma dost odlehne, je tma 7 hodin večer a my jsme rádi, že jsme konečně na cestě k domovu.
Když naložíme říkáme si, že už se nic nemůže stát a tak míříme směr Oravita. Radujeme se však předčasně protože nás v první vesnici staví policejní hlídka a jejich první slova zní ”Roviněta”. Není nám do smíchu. Pája policistovi česky odvětí ”nerozumím” a ten bez zaváhání odpovídá ”Roviněta” . Protože nechci zkoušet, který z nich vydrží hrát tuhle hru déle vkládám se do toho anglicky a policista překvapuje tím, že velmi dobře rozumí. Vysvětluji mu, že ji nemáme protože se při příjezdu nedala koupit on, že to chápe ale, že pokud nás zastaví bez ní, musíme zaplatit 300 Eur. Na to konto zkouším osvědčenou metodu “nasraný a neústupný” a hlásím, že to není poprvé že jsme stejné problémy měli na podzim a že nic nezaplatím chci právníka a budu volat na velvyslanectví. Policista pak ještě jednou nesměle zopakoval svoji písničku a já nabízím smír s tím, aby nás nechal… a ? Podaří se a on vrací doklady a mává ať vypadneme. Uffff odjíždíme a hned u první pumpy Petrom vyrážíme zkusit koupit Rovinětu. Po chvíli se Pája vrací a chlubí se úspěchem … Heuréka… V řadě dalších vesnic pak potkáváme policejní hlídky a vypadá to, že dnes mají v Rumunsku akci.. Cesta k domovu už pak probíhá bez dalších problémů. V sobotu jsem najel 60 kilometrů a to za vysloveně extrémních podmínek a tak, když před domem skládám omrzlé a otlučené Jumbo v duchu mu vysekávám další poklonu. Je neděle 8 hodin ráno a já vyčerpaný ulehám do horké vany. Bylo to drsné ale i parádní a plné neskutečných zážitků. Další povedená akce je za námi a další bude doufám brzy… už teď víme, že to bude Rumunsko a horská oblast Maramureš u Ukrajinských hranic.