QuadMania.cz

   

První den začal v 6:30 hod. - vyloděním v přístavu Golfo Aranci jsem se přesunuli do nedalekého kempu, kde jme odstavili auto s vlekem a nastrojili čtyřkolky. Byl to koncert. Už v 9 jsme vyrazili po trase směr sever a pěkně zostra. Na nezpevněných cestách nás překvapila jednosměrka, tak jsme ji dali v protisměru. Lemovala krásně pobřeží, kde jsme se spouštěli „šoustkami“ k osamoceným plážím.

Na jedné z nich dáváme oběd. O kousek dál se brodíme rákosím a za ním písčitými cestičkami, které si náležitě užíváme. Před nájezdem na silnici nás zastaví závora. Hledáme kudy ven. Z druhé strany nás uzamklo golfové centrum. No nedá se nic dělat. Musíme drsným kamenitým výjezdem přes kopec. Dávám L, 4x4 a i pro jistotu uzávěrku předního diferenciálu. Je tu od vody vymletá strouha a potřebuji, aby všechna kola zabírala. Tady není prostor na chybu. Kameny od kol se za mnou kutálejí, chvílemi jsem nejistý, ale zastavit by znamenalo skončit v kotrmelcích. Po pár minutách jsem se prohrabal na vrchol. Potom i Fanda a Zdenda. Jako oddych jsme navštívili kamenné Nuragi a pevnost na hoře Altura. Na závěr jsme si nechali výhled ze zátoky Cala Spinosa na Korsiku a město Bonifacio, kde jsme byli loni a tam se zrodila myšlenka, že příště dáme ostrov na druhé straně.

Je čas hledat kam se uklidíme přes noc. Pláže jsou tu nádherné, ale moc komerční. Na jedné jsou i písečné duny, ve kterých jsme se schovali. Ne na dlouho. Vykázal nás místní, že jsme zrovna v oblasti, která je chráněna. Na jedné vyhlídce potkáváme Čechy s karavany, kteří jsou tu už 14 dní, tak z nich dolujeme informace, jak to tu chodí. Pokud máte karavan, tak vás policie nechá přespat na parkovištích přímo u pláží. Bohužel stany nekompromisně vyhání do kempů tak jeden dobrovolně navštěvujeme.

2. den

     Ráno musíme tankovat. Benzínek je tu dost a jsou tu i bez obsluhy, které jsou levnější, než vedlejší stojan s obsluhou. Jen se chvilku dohadujete s automatem. Po natankování mizíme v polích a v kopcích. Vedle vesničky Luras na jednom vrcholku u prehistorické stavby dáváme oběd. Jsou tu obrovské placaté kameny naskládané na sobě, jako kdyby jste si tu chtěl udělat přístřešek před deštěm. Podle domorodce je to posvátné poutní místo, kterých je na ostrově mnoho.

O pár kilometrů dál navštěvujeme ještě jedno. Představte si dvoumetrové placáky naskládané u sebe jako zeď. Uprostřed malý vchod, kudy se sotva proplazíte dovnitř. Já jsem našel pohodlnější vchod. Propadlý strop kudy se spouštím dovnitř. Chodba sotva metr široká a jeden a půl metru vysoká vyskládaná z kamenů. Po deseti metrech končí kamenným stolem jako oltář. Všude kolem rostou korkovníky, které jsou do metru oloupané a na nich je napsaná poslední číslice roku, kdy byl oloupán. Prý každý osmý rok je kůra dorostlá do správné tloušťky na výrobu špuntů. V přilehlých vesnicích se na velkých hromadách suší a zpracovává. Ještě navštívíme nejznámější Basiliku Della Santissima. Je pruhovaná jak zebra. Černý a bílý kámen v pruzích už z dálky přitahuje pozornost. Na závěr dne míříme na nejsevernější bod ostrova, do vesničky La Pelosa. Naproti ní jsou 3 ostrůvky, na které se dá doplavat. Dva menší a jeden větší, kde je národní park. Kempování na divoko v přírodě se mi pomalu rozplývá a tak nacházíme otevřený kemp až v městečku Alghero.

3. den

     Neptunova jeskyně, dlouhá kolem 1200 m je jednou z nejznámějších na celé Sardinii. Nachází se ve vápencovém výběžku Capo Caccia. Skládajá se z řady sálů, průchodů, jezírek a různých chodbiček. K jeskyni je možné doplout lodí, jelikož se nachází na úrovni hladiny moře, ale je přístupná i z pevniny, musí se ovšem sestoupit 110 výškových metrů po 656 schodech, které jsme zvolili. Ale zbytečně. Prošvihli jsme vstup o pár minut a další byl až za hodinu. Nechtělo se nám čekat, tak snad nám Bůh moří Neptun odpustí. Od moře míříme do hor k termálním pramenům, které jsou podle fotek volně v přírodě. Až tak zas volné nejsou. Všude samé ploty. Přijíždíme k prvnímu, který je oplocený a uvnitř se pasou ovce a prasata se válí v termálním jezírku. Druhý je také za plotem, ale místní nám ukazuje, že máme projít napůl rozpadlou brankou a dojít k němu. Kamenný bazén s písčitým dnem a hloubkou po kolena. Vyvěrající horká voda nám příjemně masíruje chodidla. Tady by se kempovalo, ale nemáme tu odvahu na cizím pozemku a v okolí žádný kemp není. Ty jsou zase až kolem moře, takže po chvilce relaxu zase sedáme na čtyřkolky a pelášíme dál po trase. Narážím na první problém. Kolem všech cest jsou ploty. Doma jsem vybíral průběžné kamenité nebo prašné cesty a zrovna na téhle byla  zavřená brána. No nic. Improvizuji a po 50 km jsme zpátky na trase. Nekonečné ploty nás nepustili dřív. Přijíždíme k bio kempu. Za 30 € na noc se studenou sprchou to se nám zdálo moc, tak to musíme dotáhnout k moři. Tento den jsme dali 260 km.

4. Den

     Ve znamení túry. Čtyřkolka se dostane až na okraj skal a odtud už musíme pěšky. Je tu ráj horolezců. Soutěskou sestupujeme hluboko až do vyschlého zarostlého koryta, kterým po 2 km dojdeme až na osamocenou pláž. Všechno tu nádherně kvete. V dálce slyšíme vrčet centrálu, což znamená, že tam bude bar. Taky že jo. Po hodině sestupu nám ani nevadí, že tu pivo stojí 3 € a s chutí ho do sebe klopíme. Vedle baru je zaparkovaná čtyřkolka Arctic Cat 700 s malým vlekem. Nevím, jak ji sem dostal, ale jestli jezdí tím korytem co jsme šli, tak tu má těžkou dřinu. Jdeme se na chvilku vyvalit na pláž Cala Luna. Máme přeci odpočinkový den. J Asi ne sami koukáme. Před pláží je velké jezírko sladké vody a u něj se povalují 200 kg pašíci. To by byla zabíjačka. Na pláži do tvaru podkovy je celkem plno. Horolezci i turisti v důchodovém věku, ti všichni si užívají tuhle pláž. Dáváme si dvacet a po hodině mizíme zase do baru, odkud se nám nechce a před výstupem se musíme pořádně posilnit. U čtyřkolek už jsme zase střízliví, ale i kdyby, tak na asfaltku se dnes už nedostaneme. Tady jsou krásné kamenité cesty, které šplhají v horách. Na jednom hřebeni je krásný plácek na kempování. Místní si tu dělají pikniky. Z kamení vyskládaná ohrada a uvnitř ohniště a místo na 3 stany. Je rozhodnuto. Kempujeme v NP Gennargento. Konečně na divoko, kde mohu vyzkoušet sprchový kout s horkou vodou.

5.den

     Hned po ránu na hřebeni nacházíme leta odloženou chloubu ruské výroby UAZ.  Pod kapotou má dieselový motor Peugeot. Baterku už někdo odnesl, tak mám možnost vyzkoušet moji silnou powerbanku, která by měla nastartovat motor o obsahu 2,5L. Světla svítí, stěrače stírají, klaxon troubí, jen ke startéru šťáva neteče. Dokázali by jsme si hrát až do večera, ale jsme tu za jiným účelem, tak musíme dál.  Sjezd z hřebene do kaňonu Gorropu, byl plný adrenalinu. Klesáme léty nepoužívanou kamenitou cestou, širokou akorát na čtyřkolku. Zde odvádí motorová brzda skvělou práci. Rychlost, spíše plazivost, řídíme jen plynem. Po půl hodině jsme se dostali na asfaltku, která kopíruje pohoří, ale mi chceme ještě níž až dolů do rokle. Domácí příprava tras se vyplácí. Další úžasná cestička vedoucí až na dno rokle. A proč byla úžasná?  Protože když jsme vyjeli po jiné více projeté cestě  z kaňonu zase na silnici, tak tam byla otevřená závora a značka zákaz vjezdu a cedule Offroad Turistika. Za poplatek vozí 5 km lidi v offroadech dolů a zase nahoru. Slečně u pokladny se to moc nelíbilo a snažila se nám vysvětlit, že máme zaplatit. Kdyby chtěla nějaký drobák, že jsme tam jeli sami, tak jí ho dáme, ale ona chtěla taxu, jako když vás tam vezou autem, takže jsme raději dělali, že jí nerozumíme a jeli dál. Oběd dáváme, jak jinak, než v parku Orcosio, kde jsou i lavičky a kamenný gril, ale není co na něj dát.  Dnes máme ještě v plánu jet na jednu odlehlou pláž, ale musíme dotankovat, což znamená odklonit se od trasy. Benzínek je tu dost, jen je problém, že pokud chcete natankovat plnou nádrž, tak jedině přes kartu. V hotovosti jen po 5 € a automat nevrací, což znamená, že nikdy nemáme plnou nádrž a tím i nepřesný dojezd. Začali jsme to řešit, tak že to co chybělo v nádrži, jsme dolili z kanystrů, abychom měli všichni dojezd 230 km a já podle toho upravoval tankování. Vracíme se zpátky na prašnou cestu, která kopíruje vyschlé koryto až k moři, kde je kemp na pláži. Zase chybka. Závora 2 km před cílem. Čtyřkolky odstavíme do stínu křoví a jdeme na procházku. Kemp na pláži sice je, ale jen pro pěší. Nevím, kdo jim sem chodí, když z nejbližší silnice je to sem přes 30 km, ale třeba tam vozí turisty loděmi. Osamocenou pláž Sisine máme pro sebe. V sezóně to tu musí být šílené. Hlava na hlavě. Turisti sem jezdí obdivovat jeskyně, které jsou přístupné jen z lodí a jsou jich tu desítky. Skály vypadají jak ementál. Je čas se vrátit do civilizace. Kempujeme zase u moře poblíž Lotzória.

6. den

      Vyrážíme brzo po ránu. Čeká nás druhá jeskyně Su Marmuri, která je považována za nejpůsobivější v Evropě, díky délce 850 m a průměrné výšce 35 metrů. Fakt nádhera a smí se tu bez blesku fotit. Odtud míříme zpátky po hřebenech k moři. Při jednom sjezdu se chová čtyřkolka divně. Mám defekt na 2 knoty. To byl pěkně ostrý kamínek. Na pobřeží nacházíme starou pobřežní pevnost. Ideální místečko na občerstvení. Jsme unešeni, jak je tu nádherně čisté a průzračné moře. O kus dál projíždíme podél plotů a otevřenou branou. Na GPS se mi objevuje ikona zelený tank. Tato značka znamená vojenský prostor a tím jsme měli ještě jet 20 km. Proto ta pevnost. Vracíme se raději zpátky a tuto oblast objíždíme po asfaltu. Díky pohoří najedeme o 150 km víc než po trase ale i na silnici je skvělé svezení, když jsou plné zatáček. Hlavně s tímhle výkonem na silnici nepřekážíte a naopak, i takhle naložení, auta překážejí nám. Máte vidět jejich výrazy, když se jim na prdel nalepí čtyřkolka a jakmile to jde, tak kolem nich profrčíme. Hlavně v horách, kde naše akcelerace je oproti autu výrazně rychlejší.

7. den

     Návštěva hlavního města Sardinie, Cagliari. Toto město bylo obydlené už od 2. tisíciletí př. n. l. Zabírá výhodnou polohu mezi mořem a úrodnou planinou a je obklopeno dvěma močály (které zajišťovaly ochranu před nepřáteli z vnitrozemí). Teď na nich hnízdí velké počty červených plameňáků, které jsou k nepřehlédnutí. My míříme do starého města. Hned u hradeb pod stromy se nás ujímá černoch a nabízí nám místo k parkování. Svého mopeda, kterým blokuje plac, odstaví na chodník a nabízí nám jediné místo na zaparkování, jak jinak za drobnou úplatu. Výhodou expedice mimo sezónu je, že nejsou všude tisíce lidí. Nevýhodou, že se vše uklízí či rekonstruuje a opravuje, což je zrovna náš případ. Hlavní schodiště před terasami je pod lešením, takže chvilku hledáme  jiný vstup v bočních uličkách. Z hradebních teras je nádherný výhled na přístav, zelené parky a staré město. Když konečně prokličkujeme hustou dopravou ven z města, míříme na nejjižnější pláž Cala Cipolla, kde ve stínu pod stromy dáme oběd a odpočinek na pláži. Někteří z nás, já a Zdenda, to dlouho nevydržíme a jdeme se podívat na nedalekou strážní věž na kopci. Druhou takovou odlehlou navštívíme na výběžku Torre di Campo, kam se dá dojet až přímo k věži. Námořní flotila na obzoru a nad hlavami stíhačky. Asi nějaké cvičení. Aby ne, když o kousek dál kempujeme přímo na hranici s vojenským pásmem NATO. Dnes byl dovršen nejjižnější bod ostrova.

8. den

    Ranní probuzení jak někde na frontě. V těsné blízkosti nad námi několikrát proletěli vojenské vrtulníky. Námořní flotila opět na obzoru nacvičuje své manévry. O pár kilometrů dále, nad městečkem Portoscuso, jsou na skalnatém výběžku opuštěné pevnosti, zřejmě z 2. světové války. Ideální místo na grilovačku ve stínu v podchodu na útes. Tenhle pás pobřeží je posetý malými betonovými bunkry, podobný našim řepíkům. Na chvilku se odkloníme od pobřeží do kopců, kde jsou opuštěné důlní vesnice a staré hutě. Tam máme druhý defekt. Tentokrát si černého Petra vytáhl Zdenda. V podvečer se vracíme k pobřeží do mini kempu nedaleko přístaviště Porto Flavia, které je zajímavé tím, že je celé vysekané ve skále.

9. den

     Prohlídka přístavu ve skále byla na dvě hodiny, v Italštině a podmínkou ještě bylo alespoň 10 lidí a dalších 6 vstupenek se nám kupovat nechtělo, takže jsme pokračovali dál do zátoky, kde kdysi  byli štoly. Jednou z nich jsme prošli na osamocenou pláž. Při zpáteční cestě jsme potkali Čechy, se kterými jsme se dali do řeči a nakonec jsme je i svezli. František také zapůjčil čtyřkolku, ale krajan to v jedné zatáčce nezvládl a projel křovím. Nic se naštěstí nestalo, jen Fanda přišel o odrazku. Opouštíme zátoku a při jednom sjezdu si všímám v dálce velkého prachu, který se přibližuje. Přibržďuji a ze zatáčky se na mě vyřítila čtyřkolka. Byl to sardinský offroadový průvodce. Těsně jsme se minuli a zasypal nás prachem. Dáváme se do řeči a vzápětí přilítlo 6 Francouzů v buginách, které tu provázel. Nabídl nám, že nás tu pořádně protáhne, ale když jsem mu ukázal mapu s trasou, kterou jedeme, tak jen mávl rukou, že ho nepotřebujeme. Jen nám ukázal, kde bydlí a kde jsou militarii zóny, což jsme taky zjistili. Říkal nám, že normálně jezdí v dunách na pobřeží, a kdyby někdo něco říkal, máme mu zavolat. Těsně před dunami je rozpadlá továrna. Sice je oplocená, ale v plotu jsou patřičné díry od návštěvníků a zvědavců.  Potom už jsme mířili do zálivu Costa Verde do dun. Překvapilo nás, jak jsou tu obrovské písečné přesypy. Odhadem tak 30 metrů. Unaveni bereme útokem první kemp v těsné blízkosti dun.

10. den

     Vyrážíme podél rezavého potoka až ke štolám, kde se těžila železná ruda. O kousek dál byla huť na zpracování rudy. Na výběžek Tharros jsme se přes závoru nedostali a pěšky 3 km se nám v tom horku nechtělo jít, takže prohlídku strážní věže vynecháváme a pokračujeme podél písečných pláží dál. Písek mění barvu. Chvilku žlutý, potom načervenalý a i sněhově bílý. Po 20 km pláže mizí a mění se v útesy, na kterých vede stále prašná až kamenitá cesta. Místy si dáváme i triálek, až narážíme na plot, kde podél něj vede jen pěšina. Hledám kudy to objet. Zpátky se nám nechce, a tak po kamenech skáčeme až na nedaleké pole. Obilí je posečené, sláma v balících, tak to bylo v celku jednoduché vysvobození. Díky tomu jsme v dálce viděli obrovskou bílou plochu. Směr byl hned jasný, jen se k ní dostat legální cestou. Využíváme přístupové cesty k polím a po nich se dostáváme až na kraj obrovského vyschlého solného jezera. Zas tak suché úplně nebylo. Jen prvních 400 m od břehu. Potom už jsme se začali bořit, tak rychle ven, než tam zůstaneme. Ještě navštívíme přírodní mořský tunel S Archittu a strážní věž a hurá kempovat. Dnes to bylo náročné a plné prachu.

11. den

     Dnešní den je převážně ve znamení asfaltu a nekonečných zatáček v horách. Na chvilku přibrzdíme u vodopádu Sos Molinos  a hned mažeme dál. Čeká nás národní park Monti del Gennargentu. Po 240 ostrých kilometrech v horách se dostáváme na hranici parku. Chvilku študujeme zákazovou značku v italštině, kde je 4x4 , enduro, ATV a ještě něco napsáno. Přitom za ní je krásně projetá prašná cesta. Vysíláme našeho mluvčího Fandu, aby se poptal chlápků od parku, kteří stojí u vjezdu, jestli tam můžeme. Mávli jen rukou, že máme jet a ještě nám ukázali, kde jsou pěkná místa a vyhlídky. Jen kempování je tam zakázané. Šplháme na hřebeny a na pastvinách se pasou krávy, ovce, kozy a prasata se líně povalují v bahně. Vůbec jim nevadíme a dělají, jako že nás nevidí. To by měli vidět naši ochránci, že když se chce, tak to jde. K podvečeru vyjíždíme z parku a hledáme místo na kempování. Jedno hezké vidíme z dálky na břehu přehrady. Jezdí tam i chlápek na krosce a má tam svůj vyježděný okruh. Jedeme se ho zeptat, jestli to tu jde a jaký na to mají názor domácí. Krásná travička na břehu přehrady byla zrádná past. Pod ní bylo hluboké bahýnko a se spojením jednoho hnaného kola to ani jinak dopadnout nemohlo, než že tam zůstanu. Zařídím L, 4x4 a potopil se i čumák. S Vladi sesedáme, dávám uzávěrku předku malinko jí pomůžu a už se prohrabávám zpátky ven. Co vám budu povídat. Bahno bylo krásně voňavé. Přijíždíme k místnímu borci a ten nám říká že kempování nevadí, ale musíme respektovat zvířata, kterých se tu páslo dost a po nich tu byli i pozůstatky, takže jsme raději jeli dál do nejbližšího kempu, kde jsem vzal útokem hadici a spláchl zasychající smradlavé bahno. Je tu wifi, tak na internetu hledáme, co bylo vlastně napsáno na té ceduli. Takže zákaz platil pro všechny a to kouzelné slůvko bylo kromě 4x4 , enduro, ATV .Tento den jsme najeli krásných 270 km.

12. den

     Nedaleko od kempu je město Orgosolo. Obec je známá svými murales . Tyto politické malby, kterých je přes 150, lze nalézt na zdech po celém městě. Také se tomuto městu přezdívá město banditů.

Za městem se vracíme zpátky do parku a šplháme na horu Punta Corrasi, 400 výškových metrů před vrcholem přituhuje. Podél kamenité cesty jsou odstavené offroady. Čím více upravené auto, tím víše odstavené, ale nás to nezastavilo. Dostáváme se až na konec cesty, kde je parkoviště a vyhlídka na všechny strany. 1210 m.n m. vrchol je o dalších 200 m víš. Silný vítr a teplota kousek nad nulou nás bičuje, tak popojedeme dolů do závětří, kde si dáme k obědu čerstvé řízečky. Ke sjezdu jsem zvolil dávno zapomenutou cestu, která nám i čtyřkolkám dala zabrat. Sjezd v kamení byl drsný, ale potom se to začalo zužovat v kozí stezku. Nu což. Zpátky se už nevyhrabeme, tak kupředu. Ještě že máme všichni čtyřkolky ze spodu opancéřované. To bylo ran, ale hodina šnečím tempem přináší ovoce,  cesta se zase rozšiřuje a kámen se mění v hladkou hlínu. V dálce už vidím moře. Trochu brzo na kempování. Dáváme poradu. Když to natáhneme na základnu, tak zítra můžeme jezdit už na lehko a nemusíme bourat stany. To se všem zamlouvá, tak nasazujeme rychlý přesun. Posledních 50 km si dáme i po dálnici, kde jsme víc v levém rychlém pruhu, než v pravém. Rychlost 100 – 110 km čtyřkolce nijak nevadí. Motor by šel i dál, ale ve 120-ti je omezovač a je mu jedno, že jedete sotva na půl plynu. Všechny tři TGB měli na konci expedice najeto plus/minus sedm tisíc km, expedice Sardine byla dlouhá 2.500 km. Neřešili jsme žádné problémy ( pouze dvě díry v pneu). Užívali jsme si jízdu jak v terénu, tak na silnici. TGB se stále zlepšuje a inovuje modely. Já jsem jel na nejnovější verzi, Zdenda měl prostřední typ a Fanda měl jeden z prvních modelů. Už teď se těším na čtvrtou řadu, která je již v prodeji.

13. den

     Poslední den a půl si nalehko projíždíme okolí. Vracíme se zpět na pláž, kde nás uchvátilo moře hned první den a malé písečné přesypy, ve kterých chvíli řádíme. Dojedeme si i na nejvyšší horu u nedalekého města a poté sjíždíme do přístavu. Užíváme si ještě poslední doušky atmosféry dovolené a moře. Pak zbývá už jen umýt čtyřkolky, nakoupit si a vše zabalit. Trajekt nám vyplouvá opět na noc.