QuadMania.cz

Jaká je dnešní Ukrajina? Rozporuplná a různorodá. Je velmi různorodá přírodou od Černého moře po vysoká pohoří a po více než dvaceti letech svobody je rozporuplná velmi odlišnou životní úrovní obyvatel, což vás praští přes oči hned krátce po přejetí hranice.  Jeli jsme se podívat do kraje, který býval do roku 1938 součástí Rakousko–Uherské monarchie a po jejím rozpadu i Československé republiky. Po snaze o nezávislost (pouze 14. – 18. března 1939 existovala Republika Karpatská Ukrajina) a po tahanicích v průběhu druhé světové války s Maďarskem a Rumunskem připadlo území v roce 1945 k Sovětskému svazu. Dnešní Ukrajina je nezávislým státem od roku 1991, vzniklým po rozpadu Sovětského svazu. Předtím se její hranice po mnoho staletí měnily, o území dnešní Ukrajiny bojovali Turci, Tataři, Maďaři, Poláci, Rusové i Němci. Části současné Ukrajiny se tolikrát přelévaly pod státní celky těmito národy spravované, že ukrajinským dětem není co závidět hodiny dějepisu.
Na školách se učí v ukrajinštině, a přitom v různých částech Ukrajiny rodiče, a především prarodiče školáků jsou zvyklí používat jiný jazyk. Zejména útlak ze strany Ruska v 19. století, spolu se zákazem užívání ukrajinštiny vydaným v roce 1876 a pozdější začlenění Ukrajiny do Sovětského svazu, vnutily na Ukrajinu jazyk ruský. V oblasti, kde jsme se pohybovali, ale přitom nebyl problém domluvit se česky. Naše parta byla čtyřčlenná, s výbavou 3x Suzuki Kingquad 750 a jeden litrový Can-Am. Všechny čtyřkolky byly naložené na jednom vleku, takže cestování se soupravou bylo poněkud náročnější. Přejeli jsme hranice Slovenska, Maďarska, Ukrajiny a pokračovali podél rumunské hranice přes malá města Chust a Tjačevo k obci Dubovo, do nově postavené turistické základny Velikij. V kotlině, na konci naprosto příšerné cesty, bývalé asfaltové silnice, leží soubor zánovních, příjemně vybavených dřevěných staveb s kapacitou jen několika desítek návštěvníků. Hned u brány areálu začínají dva lyžařské vleky. Hlavní je tu dlouhá zimní sezóna a v létě sem jezdí pěší turisté a jedno- i dvoustopí polykači adrenalinových kilometrů.
Na konci září, mezi letní a zimní sezónou, jsme v celém areálu byli kupodivu jedinými hosty. Přitom proti letním teplotám, kdy je bezpečné oblečení tepelně na obtíž, bylo chladné podzimní počasí pro zdolávání náročných terénů ideální.

Na začátku stojí za to podívat se na ukrajinské silnice, které také zrcadlí rozporuplnost státu. Byly budovány za dob Sovětů, kdy všechno muselo být hlavně hodně velké, ale s kvalitou se evidentně nikdo příliš nezatěžoval. Výsledkem je, že silnice mezi menšími městy jsou na Ukrajině dvakrát širší než u nás. Proti hodně špatné české silnici na nich ale není jen dvojnásobek děr. Někdy to je dvěstěnásobek. Výsledkem je zajímavý úkaz. Na dlouhém přímém úseku jsme zvyklí vidět záda aut jedoucích před námi a předky těch, která budeme míjet. Na Ukrajině před sebou často vidíme spíš boky aut, jak každý hledá kudy jet, aby při obvyklé dvacetikilometrové rychlosti neutrhl v nějakém kráteru kolo. Nepřeháním. Je pravdou, že jsou i úseky ve výtečném stavu jen průměrné horší asfaltky, ale jsou i mnohakilometrové silnice, na kterých velká kola těžkých nákladních aut již dávno rozemlela zbytky asfaltu, a tak jsou jen souborem prašných a kamenitých děr a hrbolů. Na nich se dá se čtyřkolkou letět s osmdesátkou na tachometru po hřbetech mezi dírami, ale pokud je sucho, tak druhý za vámi už nevidí krajinu, jen tuší směr jízdy podle gejzíru prachu před sebou.
Mnohem horší jsou přitom silnice se zbytky asfaltu, protože tam mají díry ostré okraje. Rychlou jízdu by pneumatiky nepřežily, na čtyřkolce hrozí salto. Osobní auto jsem viděl na takové silnici z hluboké díry couvat. Přitom jezdí všichni. Babka na kole, mladí i staří na motorkách z dob minulých i na moderní nízkokubaturní číně, mezitím žigulíky, vazy, gazy a místní honorace v mercedesech. Prostřední auta tam téměř nejsou. I na dodávkách a mikrobusech je jasná prezentace mám peníze – nemám peníze. K vidění je jedině nablýskaný Mercedes Sprinter nebo starý Gaz, případně Latvija. Nic mezi tím. Potkat Ford Tranzit nebo Fiat Ducato je velmi výjimečné. K tomu se po silnicích běžně prohání bývalá vojenská technika. Těžké náklaďáky ZIL, Ural a Kamaz svážející z hor klády, mají obrovská, dobře odpružená a nezávisle zavěšená kola, ale tlumiče jaksi chybí. Místní kovbojové je drží hezky pod plynem, a tak není divu jak pod jejich koly povrch silnice odchází.
Pokud jsme se chtěli podívat někam dál a nechtěli denně projíždět přes stejné kopce, byl i pro nás po ránu kus silnice nezbytný. A tak jsme užili ty lány děr a někde i moře hlubokého řídkého bahna osobním vozem neproniknutelného, kde jen náklaďáky a traktory měly šanci. Všude se ale objevovaly nějaké dřevěné domky a my jsme jen podle slepic, ovcí a koní hádali, jestli mohou být obývané trvale, když se tam vlastně skoro nedá dostat. Přitom nedaleko šly ze školy děti ve značkovém oblečení, na uchu mobil s nakousnutým jablíčkem…

Měli jsme už vyzkoušeno, že není benzín jako benzín, po natankování se někdy stalo, že dokonce ani teplý motor nechtěl dlouho naskočit, a to pak zbývá jen modlení a hodně dobrá baterka. Čtyřkolku s automatem neroztáhnete, můžete ji jedině odtáhnout, a to nás naštěstí nepostihlo. Nové baterie MOTOBATT, kterými jsme byli vybaveni, nakonec po delším startování vždycky zvítězily i nad ukrajinským benzínem. Přece jen pro jistotu, aby se ráno podařilo nastartovat studené motory, nezbývalo než při večerním návratu ujet za tmy ještě asi deset kilometrů po poměrně lepší, zato dost frekventované silnici k osvědčené pumpě. Po setmění vás ale čeká na ukrajinských silnicích jedno překvápko za druhým. S hrůzou zjistíte, že cyklisté i povozy jezdí zásadně bez světel i odrazek, na traktoru je běžným standardem jediné světlo vpředu a vzadu nic. Když se pak v protisměru v poslední vteřině zjeví obrys obřího náklaďáku ZIL, na kterém svítí jediné houpající se dálkové světlo na pravé straně, máte dost.
Ale jezdit po silnicích jsme na Ukrajinu nepřijeli. Zakarpatská oblast je především krajem krásných hor s lesy a náhorními planinami, kde parta čtyřkolkářů nikomu nevadí. Velitel výpravy, Robert Blazius, zvolil pro každý den cíl a trasu, a k tomu měl na řídítkách úžasnou výbavu – Navi X710 s displejem jak malá televize, takže jsme z hlediska navigování byli úplně v pohodě. Sice se nám občas stalo, že lesní cesta byla přeťata vodou vymletou rokli, nebo se nám nepodařilo překonat ani s pomocí navijáků nečekanou sněhovou závěj, ale to k podobným hrátkám patří. Stačilo si připomenout hlavičku expedice - MOTOBATT EXTREM TOUR. Extrém znamená pokus kam až… a kam už ne, ani kdybyste se přetrhli. Někdy proto bylo velmi náročné vyšplhat se na horské planiny, odměnou nám pak ale byly desítky pohodových kilometrů s krásnou vyhlídkou. Odtud jsme pak většinou vybírali příští cíl, vrchol další hory, aniž jsme tušili, jaké překážky nás budou dole v pásmu lesů čekat.
Na vrcholcích hor bylo překvapením, jak se na Ukrajině starají o odpad. Nabídkou všem, kteří se tam vyšplhali, byly vykopané díry, „kulturní jámy“ na odhození odpadu. Někdy to byl docela šok, kolik lahví tam už lidé vypili. Doufejme, že ten nerozložitelný materiál jednou někdo zas vykope a odveze k likvidaci, kterou by příroda nezvládla. Kde díra v zemi nebyla, byla krajina poseta plasty a skleněnými lahvemi od levného místního alkoholu, což ukazovalo spíš na dřevorubce a pastevce než na turisty. V městečkách a vesnicích jsou i zajímavé domy, v podobné kvalitě jako auta. Rozpadající se nebo i jakž takž udržované staré domy a chatrče, a k tomu novostavby - malé paláce s věžičkami, kde obyčejná obdélníková okna jsou téměř nepřípustným přežitkem. Nové domy jsou obehnány honosně zdobenými kovanými ploty. Když už ale má takový plot soused, pak je třeba ten další vybudovat z masivního leštěného nerezu. Děs.
Ptal jsem se svého známého Ukrajince bydlícího v Užhorodu, jak se vlastně v takových oblastech žije? Je zřejmé, že peníze tam jsou – ale jenom u někoho. Dozvěděl jsem se, že něco je sice z legálního podnikání, ale okázalé bohatství prý pochází spíš z nelegálního alkoholu, cigaret a drog. A ti chudí? Mají kus pole, traktor a zvířata. V létě vypěstují co se dá a v zimě pošlou děti polévat silnici vodou, aby něco přivydělali za tahání aut z příkopu traktorem. Najít tam zaměstnání je obtížné.
Hranice Ukrajiny se v současnost opět mění, na východě se válčí, ale moji ukrajinští přátelé mi právě na začátku července potvrdili, že v orách Zakarpatské oblasti nic nehrozí, ozbrojené konflikty jsou vzdálené tisíc kilometrů. Naopak, turisté jsou velmi vítáni a po horách můžete jezdit v podstatě kudy chcete. Proti ekozákony sešněrované EU je to něco neskutečného. Krok z EU do opravdu volné přírody, kde vám nikdo nediktuje kam smíte a kam ne, stojí za to.