QuadMania.cz

Jako již mnohokrát předtím jsme si dali sraz na desátou před prodejnou čtyřkolek v Kadani. Někteří jedinci se tak nemohli dočkat, že přijeli už v devět a stepovali před prodejnou, protože k jejich smůle mají stroje parkovat na prodejně. Sešlo se nás asi devět, takže tak akorát. Na prodejně jsme si tradičně dali kafíčko a pod vedením Karlose vyrazili nejdříve doplnit palivo, nakoupit buřty a vydali se směr přímo za nosem. Karlos zvolil super trasu mimo zákazy a fotopasti, po okraji Doupova, takže jsme byli rádi, že nás nečeká překvápko v podobě rozzuřeného myslivce nebo zemědělce. Snažíme se jezdit jen po vyjetých cestách, problémy nechce nikdo z nás. Po pár desítkách příjemných kilometrech nás Karlos zavedl na pěkné místečko s ohništěm, výhledem na část Doupova a pěkným prostorem na blbnutí nebo zkoušení našich mašin. Samozřejmě jsme vybalili buřty a Karlos i Ládin - oba na X8, už automaticky přistavili mašiny poblíž ohně. X8 má totiž přední nosič jako dělaný na přípravu jídla na my si často děláme srandu, že jim chybí už jen dřez s baterií a druhému třeba dvouplotýnkový vařič, aby jsme měli kuchyň kompletní. Každý jsme slupli dva tři buřtíky, pozdravili se s projíždějící partičkou kolkařů z blízké vsi a po krátké poobědové pauzičce jsme se shodli, že se zajedeme mrknout na vyhlídkové místečko zvané „Rogalovka“. Počasí nám opravdu přálo a jaro naše volání zřejmě vyslyšelo, protože u ohně to bylo na tričko. Takže jsme si slibovali skvělý výhled na Klášterec a okolí a vyrazili jsme.
Rogalovka je místo, odkud skáčou „blázni“ na rogalech, ale též je to oblíbené místo paraglidistů. Je to skalnatý výběžek na vrcholku hory a cesta tam je jako stvořená pro čtyřkolky a to nejlépe 4x4. Vede lesem a v létě je to pěkný výlet i pěšky, i když je to od zpevněné komunikace cca 3 km do prudkého kopce. Jenže dnes nás překvapil sníh, kterého tu bylo ještě po kolena. Na cestě byl ještě ujetý, zmrzlý a i my s užitkáčema 4x4 jsme občas měli co dělat se nahoru vyšplhat. Chudák Zbynďa s jeho Adlynkou, která má jen zadní náhon to hned napoprvé nedal, ale na druhý pokus už přes to nejhorší vyhoupl jen díky svému řidičskému umění a skvělým gumám na zadní ose. K našemu překvapení byla Rogalovka plná paraglidistů a při představě, že to, co my jsme absolvovali na kolkách za zhruba 15 minut a docela jsme se trápili, tak oni museli šlápnout pěšky, nás poléval ne studený, ale pěkně horký pot a začaly nás bolet nohy. No řeknu vám upřímně, my čtyřkolkáři jsme magoři, ale co bylo tohle za lidi, to jsme nechápali nikdo. Pro všechny z nás to bylo něco naprosto nového a vyjeveně jsme zírali na to, jak se vrhají ze skály a stoupající proudy je vynesou až do několikaset metrové výšky, aby potom mohli přistát na předem určené louce. Klobouk dolů před nimi. Čtyřkolky jsou podle mě bezpečný sport. Sledovali jsme pečlivou přípravu výstroje jednoho z nich a u toho jsme se jako obvykle skvěle bavili. S kluky „skokany“ jsme si vyměnili kontakty a sledovali, jak se jeden z nich třikrát neúspěšně pokusil odstartovat, ale boční vítr mu to stále dokola znemožňoval. Po půl hodině nám pomaličku docházela trpělivost a sotva jsme se otočili ke strojům, že pojedeme, tak se mu to povedlo a úspěšně vzlétl do výšky. Pak už jsme ho jen pozorovali, jak nad námi krouží… Krásně se na to dívá, ale nikdo by mě na to nedostal ani za zlatou kolku.
Další tři „skokani“ se připravovali, ale měli jsme v plánu ještě objezdit pár míst, takže jsme se všichni hromadně vydali ke strojům a postupně začali odjíždět. Odjel jsem první, za mnou Karlos, Ládin, David, Puškin a David, Zbynďa, Míša a Dan. V tom slyším troubení a hlášku „Stůjte, on spadl!!“ Hromadně jsme se začali točit. Doteď nevím jak se nám to povedlo, protože jsme stáli všichni v jedné řadě za sebou na cestičce šířkou sotva na kolku a ještě ve strmém klesání v lese ve dvaceticentimetrovém sněhu. Byl to ale fofr a už jsme pelášili zpátky na skálu. Jeden ze skokanů už byl u nešťastníka a zjišťoval jeho stav. Měl něco s nohou, stěžoval si na páteř a začínal „hrát“ všemi barvami. Vždyť taky spadl do 30ti metrové hloubky. Nezbývalo než zavolat o pomoc. S dispečinkem jsme dohodli, že na ně na kolkách počkáme ve městě, aby nebloudili a byli tu co nejdříve. Najednou šly všechny plány stranou, priorita byla co nejdříve se dostat do města a co nejdříve dopravit záchranáře na místo pádu. Ve městě jsme byli fakt okamžitě a po pár minutách jsme zahlédli hasičské auto a Karlos se ujal jeho vedení. Jelo nás asi šest a hasiče jsme dovedli až na místo, kde se ze silnice uhýbalo na lesní skalnatou cestu. Dál už hasiči autem nemohli. Popadli tedy výstroj a nasedali na všechny dlouhé mašiny, co jsme sebou měli. Gladík X8 byl tedy „ve svém živlu“. Já na kawě nevezl nikoho, protože do prudkých výjezdů ve dvou na tak krátkém stroji je o život.
Pouze jsem je tedy doprovázel a vezl jsem jen jeden batoh s výstrojí. Na Rogalovce jsme dostali pokyn od velitele zásahu, že je potřeba dovézt ještě další záchranáře od silnice, tak jsme se vydali zpět. Cestou jsme potkali hasičskou „Polárku“ s přívěsem a než jsme dojeli až k silnici, chudáci záchranáři už měli za sebou pár stovek metrů do kopce. Otočili jsme se a mazali s nimi zpět nahoru. Tentokrát jsem jednoho pasažéra vzal i já na kawu, nešlo to jinak. Podvozek jsem vláčel po zemi a nebýt jeho štítu, asi bychom nahoru nedojeli. Cesta byla kamenitá, plná klacků a velkých šutrů a nejednou jsem kawičku litoval a v duchu jí sliboval péči… Tentokrát to ale bylo pro dobrou věc a na škody se nebral ohled. Konečně jsme nahoře měli všechny. Po chvíli dorazila i druhá hasičská „Polárka“. Po několika desítkách minut se horolezcům podařilo pacienta na nosítkách dostat nahoru a někteří z nás si vyzkoušeli i práci s horolezeckou ráčnou a není to žádný med. Vzhledem k tomu, že měl pacient i možné poranění páteře, bylo nemyslitelné ho jakkoliv přepravit dolu k sanitě a nezbývalo než zavolat leteckou pomoc. Po pár minutách už jsme zahlédli vrtulník a nechápali jsme, co chce dělat. Měl sednout na plochu na skále, odkud právě „skokani“ skáčí! Tam, kde jsou kolem samé stromy, navíc je plocha prudce sklopená. Pro představu je to plocha asi taková, kde je problém se s dlouhou čtyřkolkou otočit na jeden zátah. A na tom místě on měl přistát. No smekám před uměním pilota, protože si tam sedl tak ladně a přesně, že jsme všichni zůstali s údivem stát. Sedl jednou, posádka vyložila nosítka a s efektní zpátečkou a „skorolopingem“ odlétl jakoby se nás bál. Nebál, jen dal záchranářům čas pacienta přeložit na jiná nosítka a pak opět dosedl. Na videu je vidět, že se lyžinami jen lehce dotýká a drží stroj ve vodorovné poloze na dobu nezbytně nutnou pro naložení pacienta a hned vzlétá a míří s ním do Ústí do nemocnice. Je to frajer…
No, byl to zážitek, ale nemusel bych to mít každý den, když si vzpomenu na to, jak asi ten pacient trpěl. Podle našich informací by snad měl mít „jen“ zlomený kotník a být trochu potlučený. Díky Bohu že jen tak. My jsme si nahoře dodělali zbytek buřtů a pak už jsme odfrčeli na myčku a trochu „pomazlit“ stroje, které si to dnes opravdu zasloužily. Na prodejně jsme si opět dali kafíčko, prodebatili zážitky z dnešního dne a shodli se na tom, že to bylo fajn. Všichni jsme měli dobrý pocit z toho, že jsme někomu mohli pomoct. A o tom ten život je… Přejeme všem kolkařům i paraglidistům, aby nikdy takovou pomoc nepotřebovali a pokud ano, aby to dopadlo tak, jak v našem případě. A „našemu“ pacientovi přejeme, aby se z toho brzo dostal a mohl zase dělat to, co ho baví.