QuadMania.cz

Jaké jsou tvoje pocity z Dakaru a jak to vůbec celé vzniklo?

Já jsem se na Dakar připravovala celé tři roky a vlastně předtím nějakých sedm let jsem to směřovala tady na ten závod. Ono je to hrozně těžký, když poslouchám „první Češka“ a podobně, protože nesmíme zapomenout, že jsme na startu byly dvě, kdy já jsem vlastně první, která dojela. To je hrozně zavazující a já jsem z toho pořád ještě trošičku v šoku a pořád ještě v takový euforii, protože je to plný emocí a je to stále čerstvý. Ty pocity jsou pořád strašně silný a já, jak si na to vzpomenu, tak mám husí kůži a hrozně ráda se k tomu vracím, protože tam byly tak nádherný okamžiky, který zase střídaly ty šílený okamžiky, kdy jsem si opravdu sáhla několikrát na dno a nebudu říkat, že jsem byla nejlepší, a že jsem neměla problém a neztrácela jsem se. To prostě k tomu patří, ten Dakar takový je a ten 40. ročník byl opravdu masakr, hlavně z pohledu ženy, protože já od kluků z MRG dostávala hodně informací ještě, než jsme odlítali. Byla jsem pořád u Ervína (Ervín Krajčovič – manažer týmu MRG, pozn. red.) a furt jsem se ptala: „A co tohle a jak se mám připravit na zimu a jaký vitamíny si mám vzít a co mám jíst…“

Takže úplně základní otázky, jak to celé přežít?

Přesně tak. A Ervín mi to všechno řekl a nikdy se nestalo, že by mi nepomohl. Ale i když tohle všechno víte, tak když si člověk ten Dakar nezažije, tak nikdy nevíte, do čeho jdete. Ten jezdec to prostě neví, protože takhle náročný závod na planetě není. Já i když jsem jela Merzouga rally, Intercontinental rally, Hellas rally, Albánskou rally, tak když vezmu třeba tu Merzouga rally, tak za celou dobu týdenní rally najedu to, co na Dakaru za jeden den, to je prostě někde jinde. Byla to celková příprava celého týmu, nebylo to jen o mě. Naučila jsem se s mechanikem na dílně rozebírat čtyřkolku, ale do posledního šroubečku! Já jsem za to moc ráda, protože na to nemám sílu a jsem u toho nervózní, ale mechanik Venca Hucl to do mě doslova vtloukl, pořád mě tím terorizoval a za to jsem strašně ráda.

To jsem se právě chtěl zeptat. Hodně lidí si myslí, že když jede žena Dakar, tak cokoliv se stane s technikou, ať už se něco utrhne, zlomí, čtyřkolka nepojede a ona končí.

Já měla skutečně velkou výhodu, že jsem dost týdnů před tím byla doslova zavřená na dílně a tam jsme simulovali právě tyhle věci. Dá se říct, že jsme trénovali snad úplně všechno. Já pořád nechápala proč, mě to nebavilo, já jsem nechtěla! Ale vždycky přišel mechanik, nebo elektrikář a ty mi řekli, že motor si stejně neopravím, protože s sebou nebudu mít náhradní díly, který jsou k tomu potřeba. Ostatní věci jsme řešili, zkoušeli jsme a já už to měla jak stavebnici Merkur. Při samotný rallye mi třeba prasklo plynový lanko a já hned věděla, co s tím mám dělat. Sundala jsem lanko, udělala očko, obmotala elektrikářskou páskou a tahala jsem to na palec. My ženy jsme limitované tím, že nemáme tolik fyzického fondu, takže hodně často potřebujeme pomoct ať chceme, nebo ne. Když se mi něco stalo, tak jsem u toho stála, a aniž bych na někoho mávala, tak kluci zastavili, kdy věděli, že jsem holka, protože jsem měla růžový oblečení a hned pomáhali, ani se neptali. Za to jsem samozřejmě strašně vděčná. V podstatě mě hlavně vytahávali z písku, kdy už to prostě vyndat nešlo. Jinak jako jezdci jsme na to připravený a dokážeme dost improvizovat, což mi jde. Já třeba neumím popsat nějakou závadu, ale s improvizací si poradím dobře.

Dá se před Dakarem připravit na tu samotnou navigaci? Ty už si říkala, že si nejdříve absolvovala několik „menších“ navigačních rallye, takže to asi není tak, že si někdo řekne, že pojede jen Dakar a vyrazí, aniž by se dokázal orientovat v terénu.
Jezdec se musí nejdříve kvalifikovat různými závody. Jedním z nich byla Merzouga rally, což je vlastně Dakarská série a tam jsem se kvalifikovala. To už jsme teda věděli, že ten krok mám hotový a já měla navíc výhodu toho desetiletého závodění. Mám za sebou mistra Evropy, mistra České republiky, Německa, Saska, takže tohle všechno mi samozřejmě hrozně moc pomohlo. No ale když jsem vyplňovala tu samotnou přihlášku, tak mi došlo, že i když mám tyhle všechny tituly a mám toho hrozně moc odježděno, tak na tom Dakarském listě to vypadalo jako strašně málo. Jezdec to musí mít vyježděný, musí to umět s přístroji, který jsou pro Dakar dimenzionálně jiný, a právě na Merzouga rally jsem se s tím setkala úplně poprvé. Marc Coma vedl na všechny ty přístroje školení a já na něj poctivě chodila každý večer a poslouchala jeho přednášky, komunikovala jsem s ním, ptala se na ty věci, protože já to jako nováček opravdu nevěděla. Pak už to bylo jen o tom, co jsem si pamatovala a jen jsme to probírali s Ervínem, který mě z toho zkoušel a taky jsme to simulovali, ale chtělo by to víc rally přímo tady s těmi přístroji.

Jak si se připravovala na počasí, které bude během závodu?
Tak my jsme věděli, jaké bude počasí, co se bude dít, takže tým to měl dobře podchycený a Ervín mi jen řekl: „Hele, bude zima, oblečeš si tohle a tohle. Před startem budeme stát támhle, na servisních místech, kde se může stát, tak tam necháš oblečení a pojedeš.“ Takže takhle se to řešilo. Já zas měla výhodu, jak jsem před tím jezdila závody tři roky, tak jsem si na těch všech podnicích zkoušela, jak funguje který oblečení. I prkotina, jako je spodní prádlo, tak to jsem taky testovala, protože potom je člověk odřený, nebo ho to škrtí a je to nepříjemný. A takhle je to od oblečení po výživu. Ta výživa byla skutečně tak nastavená, že jsem zhubla jenom tři kila, což je strašně málo na to, jak to bylo těžký a náročný. Já jako jezdec během závodu ani nevnímala, jestli mi je horko, nebo zima. Teplo mi nevadí, to můžu jezdit klidně pořád v plus padesáti a na zimu jsem zas byla dobře připravená, takže jsem ani při těch přejezdech nemrzla.

Už si naznačila výživu, vodu, pitný režim. Dá se to nastavit tak, aby člověk nemusel během etapy na záchod, nebo se prostě jede pořád „full gas“ a nějak to dopadne?
Tak vždycky se musíte vyčůrat před startem a po těch letech už člověk tak nějak ví co si má dát, jak se má napít. Ale třeba co jsem nevěděla, tak jak se má pít v poušti. Já se ptala, že když budu mít žízeň, tak jestli to mám vypít naráz, nebo jen doušky. Milan Engel s Tomášem Kuběnou mi říkali, ať to jenom ucucávám a je to právě proto, aby se nechodilo pořád na záchod. Pro mě jako ženu je to docela těžký zastavit a běžet se někam vyčurat, protože nemám jako kluci z nohavice hadičku. Naštěstí se mi to stalo jen jednou díky vlastní blbosti, ale jinak to máme všichni nastavený a vyzkoušený.

Co fyzická příprava? Asi těžko, kdo je zvyklý chodit o víkendech na pivo, by takhle nárazové fyzické vypětí zvládl. Je vůbec čas při vší té přípravě techniky, mediální kampani a shánění sponzorů chodit trénovat, popřípadě jak často a co všechno se dělá?

Pivo jsem viděla teprve týden zpátky, před a během Dakaru to nešlo. Já mám tu výhodu, že mě trénování baví a miluju ho. Třikrát týdně s trenérkou jsem běhala na Ještěd – se závažím, bez závaží, různě jsme to měnili ať byla zima, mráz, pršelo, v každém počasí, protože na Dakaru se mě taky a nikdo se tě nebude ptát. Takže ještě tři dny do odletu jsem pořád běhala na Ještěd. Když jsem přišla domů, šla jsem zvedat činky, abych měla sílu na čtyřkolku. Než jsem šla spát, tak jsem ještě šla do garáže zvedat čtyřkolku, abych zase simulovala případné čtyřkolky, všechny ty úchopy. No a spát jsem chodila do kyslíkového stanu. To je skvělá věc, která tě připravuje na spaní ve velké nadmořské výšce, kde je nejřidší vzduch, ale ráno jsem se vzbudila a byla jsem, jak kdybych celou noc skládala uhlí. Byla jsem unavená, utahaná a ty dva měsíce v kuse byla zatím moje nejtěžší příprava v životě. Do toho jsem musela jezdit na čtyřkolce. Takže jsem kroutila kilometry na své tréninkové čtyřkolce o obsahu čtyřistapadesát, která je úplně něco jiného než sedmistovka. Chod motoru je jiný, je to lehký, neměla nádrže, neměla roadbooky a nic, ale zase jsem najezdila hodně kilometrů v Milovicích na tankodromu, kam jsem měla přístup kdykoliv.

Jsou během Dakaru nějaké body, kde si můžeš odpočinout, nebo si jen pípneš bod a jedeš dál až do cíle?
Jedeš furt, já jela opravdu furt, i když jsem musela občas zastavit, kdy jsem řešila různý situace, který jsem nikdy předtím nezažila, takže tohle bylo poměrně náročný. Po dojetí do cíle je takzvaná „přibližovačka“ a tam už si člověk může odfrknout, zastavit, dát si pití, může pozdravit fanoušky a poprosit je o vodu. Ale většinou každý jezdec se snaží metelit do depa za svým mechanikem, aby i on měl čas se vyspat.

Kolik máš k dispozici čtyřkolek, motorů, náhradních dílů během Dakaru?
Já jsem s sebou měla ještě jednu kompletní čtyřkolku s celým motorem. Náhradních dílů je tam nespočet ať už co se týče ramen, řetězovek. Docela dost jsem měla spotřebních materiálů, které jsme ale nakonec nepotřebovali, což mě dost překvapilo. Na druhou stranu si teď můžu postavit novou čtyřkolku.

Láká tě v rámci Dakaru vyzkoušet i něco jiného, než je čtyřkolka?
Určitě bych jednou chtěla jet v autě. Je mi v podstatě jedno, jestli jako řidič, nebo navigátor. Prostě bych si chtěla zažít to auto, to mě láká.

V diskusích se často objevuje, že Dakar je soutěž pro bohatý. Jak je to se sponzoringem, respektive penězi vůbec? Už jen startovné je docela pálka.

Já bych chtěla být taky bohatá, narodit se bohatá. Nemám bohatý rodiče, nemám bohatého tatínka. Všechno, co mám, tak je za deset let opravdu tvrdé dřiny. Já, když jela svoje první závody, tak jsem na ně jela na čtyřkolce. Já neměla na auto, neměla jsem na naftu ani na vlek. Když byly závody několikadenní, tak jsem spala pod širákem u čtyřkolky, protože nebyly peníze. Takže já začínala opravdu od nuly a deset let mi trvalo, než jsem se dostala tam, kde jsem, a i teď je to boj. Já jsem samozřejmě hrozně ráda za ty sponzory, kdy někteří se mnou jdou už osm let. Teď jsem to měla trochu jednodušší, kdy jsem vlastně tři roky už polemizovala s tím, že bych chtěla jet Dakar. Bavila jsem se o tom se sponzory jestli do toho půjdou, ale i tak jsem musela dát něco ze svých peněz. Je to prostě stoprocentní práce a úsilí, aby ten jezdec ty peníze dostal.

Takže je to ale pořád vlastně koníček, nebo se tím dá živit?
Já ani nevím, jestli se tím dá živit, protože to je taková velká černá díra (smích). Já vůbec nevím, kde ty peníze mizí, já nic nemám a furt nemám peníze. Ale jinak jsem už jen jezdec, nechci říct profesionál, to o sobě nechci říkat, kdy se věnuju závodění, ale mám i další aktivity mimo závodění v různých projektech s lidmi, kteří nemají tolik štěstí jako my - nemůžou chodit, mají mentální postižení, mentálně postižené děti, takže ještě pomáhám v tomhle, ale jinak jsem závodník.

Co Dakar 2019?
Udělám maximum pro to, abychom startovali na dalším Dakaru. Jestli seženu finance, jestli dá zdraví, to nikdo neví. Máme rok tvrdé práce před sebou. Já na sobě musím hodně zapracovat – musím zrychlit, musím se zlepšit v navigaci a ve všech dalších aspektech, který dělají tu rallye tím, čím je. Máme velkou cestu před sebou s celým týmem Moto Racing Group.

Podpora týmu je určitě důležitá. Kolik lidí se vlastně podílí na tom, abys mohla dojet až do cíle?
Nás bylo osmnáct členů v týmu a všichni pracovali pro všechny, nejen pro mě, ale pro všechny jezdce. Bylo nás pět jezdců, kteří závodili a je to taková velká rodina, kooperace všech. Já nejvíc spoléhám na svého mechanika Václava Hucla, ale jinak je to na všech.

Jedeš celou dobu na plný plyn, i když třeba nevidíš za dunu?
To ne, já nejsem takový jezdec. Já radši přibrzdím, podívám se, rozhlídnu se, protože nevidím machrovinu v tom, abych se rozbila hned někde za druhou dunou. Já jela sbírat zkušenosti, které potřebuji do dalších let. No a nejlepší zkušenost je dojet celá a kompletní. Já věděla, co mám dělat, měla jsem instrukce od týmu a každý večer jsme to probírali – každou trať, každý „cépéčko“, každý waypoint a já měla jasně daný: „Ne, že se zabiješ.“

Chtěla by si něco vzkázat naším čtenářům a popřípadě i těm, kteří přemýšlí nad tím, že by se dali na dálkové rallye?
Já strašně děkuji těm, co mi fandili a i těm, co mi nefandili, to bylo ještě lepší, protože ty já prostě miluju ať chtějí nebo ne (smích). Plňte si své sny, jděte si za tím, nic není nemožné, všechno jde! Já taky nemám bohatý rodiče, taky nejsem nejlepší závodník na světě a prostě to jde, jenom člověk musí chtít a jít si za tím snem.
Děkuji za rozhovor a budeme držet palce i do dalších závodů.