QuadMania.cz

První buggy začaly být módou někdy v šedesátých a sedmdesátých letech. Na vlně hippies a pocitu nespoutanosti (nejen se silnicí) vznikaly různé přestavby hlavně z VW Brouků. Djůn buggy nesměly chybět na žádné středomořské párty. Získávaly minimálně stejně pozornosti jako třeba kabria devětsetjedenáctky. Ze středomoří se postupně jejich popularita šířila na všechny světové strany a duch svobody se dostal do celého světa. Co si z něj můžeme užít dnes u nás, na to se pojďme teď podívat.

Buggy Journeyman Gladiátor Z8 se rodí, podobně jako dnes spousta jiných výrobků v čínské továrně. Jako ostatní journeymanští Gladiátoři je to v továrně CF Moto. V Čechách jsme doteď měli zkušenost jen s jednoválcovými „zet šestkami“. Tohle je ale trochu dospělejší brácha, který rozhodně může ven i po večerce. Ale už konec povídání, rychle nasednout a jedem… 

První cesta a první dojem

Je pátek odpoledne. Ve stránčické centrále Journeymanu je už vše připraveno. Přistupuju ke stroji s heslem „keep respekt“ opatrně ze zadu. Hm, dobrý. Čína si občas s estetickým designem hlavu moc nedělá. Ale tohle se, myslím, povedlo. LED koncovky do matného plastu nárazníků šikovně zapadají. Budou tak i docela dobře chráněné před zbytečným šrámem. Červeno-bílé provedení mi přijde jako docela příjemná barva. Maskovaní nemám moc rád, přitahovat pohledy ostatních mi dnes nebude vůbec vadit. Vzadu kontroluji připevněnou převozku. V pořádku, drží. Ano, tohle není jen pouhá hračka někam na zahradu či za chalupu. Tohle je plnohodnotné vozidlo připravené na silniční provoz.

K třídennímu testu se přejede po ose. Vlastně test začíná hned za stránčickými vraty. Svoji aktuální výbavu nejdřív dávám na korbu za sedačky. Není to korba ve stylu náklaďáku. Je to takový prostor, třeba pro výbavu pro dva na 14 dnů. Já mám sebou helmu, rukavice, tašku s notebookem. Vzadu to až moc kloktá, tak umístním vše raději na místo pro nohy spolujezdce. Rozsvěcím světla na denní svícení – jsou také moderní LEDky a slouží zároveň jako parkovačky. Přístrojovka a všechny podsvícené ovladače jsou uprostřed palubky. Zobrazované údaje jsou docela přehledné, vidíte rychlost, teplotu vody, stav benzinu v nádrži a zařazenou rychlost. Upozorňuje Vás to také na zataženou ruční brzdu nebo na nezapnuté pásy řidiče. Ovladači pod displejem pak rozsvicíte, přepínáte na dálkové a potkávací světla. Také blikáte a zhasínáte motor. 

Připoutávám se tříbodovými pásy (povinnost kontrolky zapnutí). Dají se objednat i čtyřbodové, ale i tříboďáky příjemně pevně drží. Vyjíždím trochu s obavou před nudným silničním přejezdem. Je před prodlouženým víkendem, tak je na silnicích docela husto. 

Volím trasu směr Posázaví a Podblanicko po všemi oblíbené trojce (I/3). Všechny auta jedou nejdříve za sebou poslušně kolem devadesátky. Držím s nimi tedy plus minus limit povolené rychlosti. Buggy se tahle rychlost asi líbí. Místo vysokootáčkového pláče slyším jen takové dvouválcové vrnění. Ve dvoupruhovém stoupáku před Benešovem se řadím mezi předjížděcí rychlíky. Jedu s ostatními tachometrových 112 km za hodinu. Přidání plynu a dalšímu zrychlení brání opravdu jen provoz přede mnou. Rychlostní limit stroje je až na tachometrových 120 km/h. Tam pak zafunguje omezovač, který nemilosrdně ubere a zpomalí. Úplně před Benešovem bývá kolona. Auta dál jedou pomalu a trpělivě popojíždí. Periferií sleduji pohledy ostatních. Sedím malinko nad nimi. Mám pocit, že mému víkendovému společníkovi se dostává dokonce více pozornosti, než nablízkanému kabrioletu Ford Mustang o dvě auta přede mnou. Docela příjemný pocit. Pak sjíždím na vedlejší. Dál jsou to takové zatáčkovité silnice, říká se jim "vlásenka". Začínám si řízení vážně užívat. Jízda s buggy mi teď připomíná trochu motokáry z Radotína. Starám se jen o plyn. Do zatáčky s respektem a ze zatáčky mne vytáhuje slušný krouťák. Cestu domů jsem si užil, byla prostě příjemná.