My ostatní, kteří jsme v Maroku absolvovali cestu i s auty, jsme dali odpočinek v hotelu v centru Marakeše, čekalo nás také přebalení aut, jedno auto vrátit, druhé zase půjčit. Čekali jsme na kluky, až večer přiletí z Evropy. V neděli 23.11. kluci přiletěli na čas, vyrazili jsme tedy hned k dunám. Těsně za Marakeší nás zastavila povodeň přes silnici. Dál se jet nedalo ani na lodi, před námi uprostřed noci divoká řeka. Policisté, kteří místo hlídali, nám zjistili průjezdnost jinou cestou přes pohoří Atlas, než jsme chtéli jet. My jsme se tedy otočili a vyrážíme jiným směrem, je 8 hodin večer a my to
máme 700 km! Přez hory vysoké 2 200 m.n.m. Po 2 hodinách končíme opět u divoké řeky ženoucí se přes silnici. Už byla noc. Další policisté nám vysvětlili objížďku. 20 km mezi zavlažovacími kanály nám trvalo 2 hodiny - celou noc na neděli jsme objížděli celý Atlas kvůli povodním. Nakonec 20 km před cílem musela ještě organizační Toyota protáhnout zapůjčenou nenastartovanou Dacii s klukama čtyřkolkářema na kurtě kilometrovým brodem. Tolik vody, takové počasí, tu místní dlouhá léta nezažili, všechno je tu na Sahaře pod vodou. Zažili jsme největší povodně v Maroku za posledních 30 let. Do kazby (hotelu) jsme dorazili až druhý den v poledne. K večeři nás čeká hovězí tajin, tak vyrážíme hned pojezdit na dunách. Takto hluboko promáčené duny jsme tu za ta léta, co sem jezdíme, ještě nezažili. Úplně jiné ježdění. Vyzkoušeli jsme si různé fígle, jak na dunách jezdit. Zkusili jsme prudké sjezdy a výjezdy, boční náklony. Průjezdy zvonů v plné kompresi. Vzhledem k únavě z uplynulé noci, kterou jsme celou probděli při cestě z letiště jsme se vrátili do kazby brzo.
Po večeři samozřejmě juice s vodkou, snad bude zítra slunce a jasno. Druhý den ráno slunce, vypadalo to, že deštivé počasí skončilo. V poledne sedíme v oáze ve stanu v bundách, schovaní před silným deštěm, je to neuvěřitelný - na Sahaře, v promáčených písečných dunách - to je
tady počasí! Máme objednaný tajin, snad déšť ustane. Písek je ale tak promáčený, že bude prosychat minimálně týden. Bohužel na sypký písek můžeme letos pravděpodobně zapomenout. Za silného deště jsme se odpoledne pouze přesunuli zpět do „hotelu“, ježdění po dunách v takovémto počasí je za trest. V úterý ráno konečně definitivně po dešti. Foukal lehký větřík, takže vše poměrně rychle prosychalo. My jsme ráno vyrazili na „výlet“ . S
Romanem jsme vzali i holky do tandemu a jeli se podívat na doly domorodců – prasklina po zemětřesení, ve které domorodci hledají minerály a drahokamy. Dorazili jsme tam v době, kdy měli napilno a tak jsme měli možnost vidět, jak bez jakéhokoliv
jištění a ochranných pomůcek lezou do úzké štěrbiny několik desítek metrů hluboko – jen lano kolem pasu zavěšené na kladce na trojnožce nad otvorem do země. Neuvěřitelné, co je možné ve 21. století. Dostali jsme od domorodců úlomky minerálů a pokračovali po Hamadě (
kamenité poušti) mezi skalisky až ke staré opuštěné studni, tam byla svačina. Poté jsme vyrazili zpět, proplétali jsme se mezi jednotlivými skalními masivy, na kterých je krásně vidět vrásnění místní krajiny, jsou to nezapomenutelná panoramata. Na závěr našeho jednodenního výletu jsme se pomalu ale jistě, úplně obaleni bahnem z cesty po vyschlém jezeře, vraceli zpět. Silné deště v minulých dnech udělaly své. K večeři co jiného, než výborný hovězí tajin. Dnes už nepršelo.
Zaplať pán bůh. Středa ráno azuro a teplo!, vyrážíme tedy hned ráno na duny, plánujeme, že dnes je přejedeme po celé délce. Uvidíme, jak to půjde, jak bude písek po těch deštích, prosychat. Nádherně jsme pojezdili, byl to nejlepší den celého našeho pobytu. Celé dunoviště jsme přejeli tam a zpět, k večeru byl písek již docela proschlý, ten větřík co foukal to vysychání hodně urychlil. Během dne jsme několikrát
potkali Kamaz, který zde trénoval celý týden na Dakar. Moc pěkná podívaná, co ten sedmitunový kamion zvládne. Během dne jsme si dali všechna tři místa s nejvyššími dunami v celé oblasti, je to nádherný pohled, ze samotné špičky nejvyšší duny. Vyzkoušeli jsme si, že jezdit tady je třeba na mašinách s objemem alespoň 700 kubíků, měli jsme sebou jednu Grizzlynu a bylo cítit, že několikrát měl Ivoš co dělat, aby na plný plyn vyoral ty duny až nahoru. Naše dvouválcové CanAmy , i když se trochu přehřívaly, dávali díky svému Rotaxu všechny výjezdy bez problémů.
Zejména traverzy po bočních stěnách dun byly obrovským zážitkem, neboť tohle člověk nikde jinde - na jiném povrchu, prostě zažít nemůže. Ve středu jsme končili ježdění v dunách za rudého západu slunce. To je zážitek, na který se nadá zapomenout. Všichni jsme po středečním zážitku museli zkonstatovat, že kdo má kolku a nejezdil na dunách „jako by nebyl“. Čtvrtek ráno opět azuro, duny byly výrazně sušší a tak jsme se jeli dopoledne jen tak trochu na závěr projet, v poledne balení a po obědě vyrážíme zpět na letiště. Letošní „surfování „ se čtyřkolkami na dunách bylo kvůli silným dešťům naprosto odlišné, než jak jsme za ta léta, co sem jezdíme, zvyklí. Kluci zdárně po velikých peripetiích při cestě na letiště, způsobených stále rozvodněnými řekami, odletěli nakonec včas a my jsme po cestě
přes Atlas vyrazili s naší organizační Toyotou a s 8m dlouhým přívěsem směr Evropa. Tak zase příští rok. Pravděpodobně hned na jaře. Duny jsou prostě zážitek!