QuadMania.cz

Díky plutí po vzduchovém polštáři se vznášedlo prakticky nemusí dotýkat země, a tím si přivlastnilo titul obojživelník. Písek, voda, asfalt, sníh, bažiny, travnaté plochy - ani jedna z těchto překážek vznášedlu nevadí. Aniž by vznášedlo poznalo, že se pod ním změnil povrch, pluje si vstříc novému zážitku.
Jednoduchý design s dvoutaktním Rotax motorem klade vysoký důraz na poměr výkonu a tahu. Design je opravdu jednoduchý, až na konstrukci kastle, která byla navrhnuta na zakázku. Žabáků, přezdívaných BUFO, se vyrobilo opravdu jen pár. Žádná tuctovka z Ikei, "Žabí princezna" má svou osobitost. Kamo-zbarvení na laminátovém kompozitu, dvě velké oči, stehýnka a velká vrtule s Rotax agregátem. Uvnitř Mad Hovercraftu se ukrývá lavice na sezení (respektive na klečení), dlouhá tak akorát pro dvě osoby, malá řídítka s heftem plynu a v zadní části decentní pletivo, které odděluje jezdce od výfuku. 
Letecký motor s sebou přináší zdvojené zapalování, na každém válci dvojici svíček. Otáčky vrtule jsou redukovány přes reduktor, který je z 6500 otáček sníží na 3000. 38koňové motory Rotax se používají i do sněžných skútrů, ale ty už nejsou hnané přes reduktory.

Po nadzdvihnutí se Žabí princezna vzpíná k pohybu vpřed, couvat neumí, do boku nelítá. Pohyb vpřed je realizován vzduchovým pohonem. Dvoutaktní motor vhání vzduch pod vznášedlo, a zároveň zajišťuje pohyb vpřed (proud vzduchu je rozdělen vrtulí, která jednu část žene pod vznášedlo kvůli nadnášení a druhou část vzduchu vhání pro pohyb vznášedla). Pro vehnání vzduchu pod vznášedlo se musí motor vytočit do otáček, počkat tři čtyři vteřiny a  vzduchový polštář se vznáší 15 až 20 cm nad zemí.

Vzduchový polštář

Fyzika dělá své, vznášedlo pluje na polštáři vzduchu, který je vháněn dělenou vrtulí přímo pod plavidlo. Po potahání heftu plynu se vznášedlo nadzvedne a je připravené k jízdě. Zdvih našeho testovaného vznášedla se pohybuje okolo 15-20 cm. Vzduchová kapsa pod vznášedlem je obklopena pláštěm, který se dělí do segmentů. Každý segment je pečlivě ušit v české firmě, která speciálně pro vznášedla vyvinula pogumovanou látku. Při vznášení se vzduch stále někam ztrácí a právě tyto jednotlivé segmenty jsou hodně důležité (vznášedlo totiž  tímto zpracováním dělených segmentů ztrácí jen velmi malé množství vzduchu).

Zapuštěná řídítka se oproti 4kolce zdají být titěrná, takřka jsou poloviční oproti dospělým verzím 4kolek. Pravé řidítko spadá pod plynový heft, ale co to, kde je brzda? Ať se dívám, kam se dívám, brzdy tu nejsou, snad jen trhačka. Ale kdo by kvůli zabrzdění rval trhačku ven, vždyť bych nedělala nic jiného, než jí vracela zpátky na pojistnou čepičku. Pan Knobloch (konstruktér i majitel firmy v jedné osobě), mne ubezpečil, že brzdy u tohoto typu opravdu nejsou potřeba a říká: „Pokud budeš držet plný plyn jedeš, jakmile zaklapneš - stojíš, nic mezi tím“.

Nádrž MAD Hovercraftu je koncipována na 12 litrů, což je relativně málo. Takto malá nádrž sebou přináší tankovací intervaly každých 40 minut. Do nádrže se lije směs benzínu s olejem, spotřeba se pohybuje okolo 12 –15 litrů. Ale pozor! Pro benzín si na vznášedle nedojedete, i když má specifikum, neexistují na něj pravidla (co se týká Evropy). V podstatě se s ním nesmí na silnici, přece jenom je koncipováno na vodní hladiny. K českému koloritu patří rybaření, naše vznášedlo i plave a dá se z něj v pohodlí rybařit (dle prodejců i za absolutního klidu Rotax motoru).

Není potřeba překonávat velké odpory, Mad má oproti 4kolkám miniaturní řídítka, která absolutně vyhovují. Zprvu se jedná o nezvyklou polohu rukou, na kterou jsem se však rychle adaptovala. Celé řízení vznášedla se provádí pomocí řídítek, kterými koriguji systém kormidel, ale jen o tahání řídítek řízení vznášedla opravdu není. V podstatě stále lítáte na plný plyn, vzduchový polštář se vznáší 15 až 20 cm nad zemí, ale jakmile se do zatáčky nepoložíte vahou těla (úplně stejně jako na 4kolce), vznášedlo si dělá co chce. Takřka se dá říct, že si se mnou vznášedlo dělalo co chtělo, a abych jej částečně zkrotila, musela jsem se do zatáček řádně pokládat, pak se teprve výrazně upravil směr pohybu vznášedla. Čím víc pracujete tělem, tím víc vás poslouchá. Mad nemá brzdy, brzdění vznášedla je dvojí; buď se brzdí protitahem, což je pro začátečníky složité, nebo se jen ubere plyn, vznášedlo si pomalu dosedá a tím se zabrzdí. Druhý způsob dobržďování má svá pro a proti, k zásadním nedostatkům se řadí neadekvátní brzdění na vodních hladinách, tam se vznášedlo vzepne a jezdce vykopne ze řídítek. Na pozemních plochách se tímto stylem brzdění odírá celek vzduchového polštáře s laminovaným břichem. Během jízdy jsem se snažila dobržďovat tahem, kdy je potřeba mít plyn na plno, je to víceméně nelogické, ale funguje to a se vznášedlem je pak větší legrace!

Shrnutí

Po pětiminutovém proškolení jsem se s pochopením principů vznášedla prala. Než mi došlo, že se do zatáček musím pokládat celou vahou, a že to, jak se lidově říká, neošulím, uteklo deset minut. V deštivém blizardu je to celá věčnost - kromě toho, že pršelo, na mě vznášedlo házelo veškerou nečistotu ze země. Hned po nastartování se z motoru ozývají válečné zvuky, kam se hrabe stádo Can Amů s laďákama. Na každé potahání plynu vznášedlo reaguje, řízení je sensitivní. Možná až moc zjemněné, udržet vznášedlo v rovné pozici byl nadlidský úkol, a moje zbrklost mne vysílala do driftů a otoček. Dá se říct, že mi liberecké letiště bylo malé, první otáčení nemělo chybu. Byl to takový let okolo Liberce, ale podruhé a potřetí jsem se už se vznášedlem otáčela takřka na place.
Za použití protitahu se vznášedlo zabrzdilo a po mírném prokluzu vyrazilo kupředu. Při najetí do vyšší trávy se jízdní vlastnosti pozměnily, vznášedlo se takřka zastavilo, občas jsem musela ze vznášedla vylézt a vyvést jej. Což není nijak složité, každý kdo se dostal do bezvýchodné situace se 4kolkou, jistě ze 4kolky sesedl a jako pejska si jí vyvezl. To samé se dá provádět i se vznášedlem. Co mě zarazilo, to bylo klečení, v Mad vznášedle se totiž nesedí, ale klečí co nejblíže řídítkům. Nohy jsem stále napínala a snažila se tělem pracovat, až jsem po hodinovém řádění na rozmáčeném letišti odpadla. Jako bych odjela 3 hodinový maratón.
Vážně je řízení náchylné na přesun váhy, jakmile nevysednu a jen zatočím řídítky, vznášedlo si jede kam chce. Dobržďování mi přišlo příliš surové, zvuk skřípějícího laminovaného břicha o asfalt byl proti srsti. A že se laminované břicho dá prodřít, mi potvrdil i pan majitel. Kdyby se jednalo jen o prodření břicha tak by to byla sranda, ale 7 000 Kč za komplex vzduchových vaků není zrovna levná záležitost. Ve dvou se na vznášedle jezdí pohodlně, aniž by vznášedlo ztratilo koníky. Jen je škoda, že vznášedlo nemá tachometr, zajímalo by mně jak rychle jsem v závěru jízdy lítala. Vznášedlo se ve vyšších otáčkách cítí nejlépe. V nižších hned padá výkon a trvá mu než se rozjede.

V prostorách firmy, která se zabývá výrobou, pronájmem a servisem vznášedel MAD a KID Hovercraft více než pět let, se nachází pár exkluzivních kousků. Jedním je vůbec první  Hovercraft pro děti v ČR, druhým o kterém se zmíníme, je záchranné vznášedlo s motorem z eR jedničce. V uvozovkách jedno z mála vznášedel na světě, které umí brzdit, couvat, a manévrovat na místě. Toto vznášedlo spadá pod občanské sdružení Vodní záchranné služby. 4místný záchranný ďábel stojí astronomických 1 500 000 Kč.
Kultivovaný zvuk tohoto vznášedla nám předvádí všech 145 koníků, je schopno lítat až 120 km/h. Uvnitř kokpitu se nachází budíková/ovladačová show. Mad vznášedlo se s tímto Italským dovozem nemůže měřit.

• Tlačítka: Světla, majáky, xenonová světla, navigační světla lodní, sytič.
• Budíky: stavu teploty, stavu baterie, otáčkoměr, moto hodiny.
• Kontrolky: tlaku oleje…

Během testování Mad vznášedla, jsme se s panem Knoblochem domluvili na otestování R1 stroje, samozřejmě jen v pozici spolujezdce. Oproti Mad vznášedlu je toto vznášedlo prý jedinečné svým ovládáním, máme se na co těšit…

Vznášedla mají i své vlastní muzeum:

www.hovercraft-museum.org