QuadMania.cz

Těšení se dost protahuje. Jenže: já se mám! Byla jsem si totiž užít tolik adrenalinu, že jsem na novou motorku mrznoucí bez baterky v garáži na čas úplně zapomněla. Mohl za to snowmobil. Sněžný skútr je totiž kromě nepostradatelného dopravního prostředku pro obyvatele sněhem velkou část roku zavalených končin i výbornou a s ničím nesrovnatelnou hračkou.

Já jsem na tomto stroji s pásem a lyžinami seděla podruhé v životě a upřímně se mi to moc a moc líbí a zároveň se moc a moc bojím. Výborná kombinace! Sněžný skútr se naklání a cuká ve vyjetých kolejích. Do hlubokého sněhu zapadá. Lyžinami točíte do zatáček na sílu a vyvažujete a vyvažujete (máte-li čím, mých 58 kg i s postelí-touto myšlen jen péřový spacák-zrovna moc nepomáhalo). Rychlost 50 mph je již značná a stromy se kolem nepříjemně míhají. Projížděla jsem se po zamrzlém jezeře Superioru a po lesích na východě státu Michigan (Upper Peninsula Michigan), kde mají každoročně sněhu více než dostatek.

Jezero zde zamrzá od pevniny k ostrůvkům a ještě kousek dále. Ze stékajících čůrků vody ze břehů se tvoří nádherné ledopády a letos ke všemu v daném místě oznámili nejmrazivější sezónu za posledních několik desetiletí. Fantastické ledopády, každý trochu jiný, tvořící jednou sloupoví starověkých antických řeckých chrámů místy rozpadlé, jinde ještě v celé své slávě jakoby podpírající břehy pevniny. Barvám ledu se ani nechce věřit – od žluté, přes blankytně modrou až po růžovou, to když se v ledu odráží zapadající slunce. Miluju les a zelenou, ale toto bere, od pusy se pářící, dech…mráz, všechen ten led a sníh, třpytivá krása a ticho…hmm když zrovna nenakopnete snowmobil.

Jezdila jsem jako řidič i spolujezdec na Yamaze 1000 a potom také na zapůjčeném Ski-doo 650. Oba skútry byly dvoumístné. Což samozřejmě podstatně ovlivňuje jejich jízdní vlastnosti. Ty jednomístné jsou zcela určitě daleko hbitější mršky. Dvoumístný skútr je humpolácké vozidlo a se spolujezdcem je jízda a manévrování náročnější. V tomhle je to stejné jako s motorkou – jezdit Electrou hbitý slalom umí jen američtí policajti, kteří to denně trénují v pracovní době. Ne, jistě krom nich to zvládnou i další borci, ale já bych si na to vzala raději svoji malou Ninju. Proto bych někdy ráda na porovnání vyzkoušela skútr jednomístný. V místních novinách věnovaných právě a jen snowmobilovému ježdění a závodění jsem viděla, že s těmi stroji umí jezdci úžasné kousky. Takový snowcross vypadá na pořádně drsnou disciplínu a většina kluků co závodí, jezdí v létě zároveň motokros.

Já na snowmobilu hlásím najeto celkem nějakých 20 hodin čistého času, takže mé dojmy berte jako naprosto amatérské a velmi subjektivní, musíte to prostě zkusit sami. Jakouž takouž jistotu získávám až po dvou hodinách jízdy. Na otevřené ploše jezera je to vcelku snadné. Alespoň Vám nehrozí náraz do stromu a případným překážkám v podobě budek na ice-fishing, zbloudilým běžkařům nebo kojotům ( viděla jsem jednoho jen zdálky a prchal, vyhýbat se bylo netřeba) se díky velkému manévrovacímu prostoru v pohodě vyhnete.
Zajímavým zpestřením jsou ovšem roztáté plochy sněžné břečky, přičemž si nikdy nemůžete být zcela jisti, bude-li kaluž pouze kaluží anebo pomalu klesnete ke dnu. Já jsem vždy přes tyto plochy instinktivně výrazně přidala plyn. Pocit je to nepříjemný. V jezeře jsou v některých místech silné proudy, které nedovolí pořádnému promrznutí vody, ale většinou se jedná jen o sluncem roztátou horní vrstvu sněhu a pod ní se nachází další vrstva pevného ledu. Kaluže se mohou tvořit místy také kvůli občasným prasklinám v ledu, kdy voda vyteče a zase zamrzá. Při jízdě na volném prostoru se tedy snažíte vyhýbat jen nebezpečným místům – těm kalužím nebo nerovnostem, trčícím zamrzlým ledovým krám apod. Vcelku pohoda. Kromě mrazu, který dotírá odevšad. Při jízdě na snowmobilu je tedy naprosto nezbytné (nejen aby nebe bylo blankytné), ale také teplé spodní prádlo. Dobrá nemlžící se přilba a úplně nejteplejší boty a rukavice. Nové snowmobily mají již vyhřívané rukojeti (a to často i pro spolujezdce) a také vyhřívání na nohy. Může být vyhřívaná i páčka plynu, kterou ovládáte palcem pravé ruky. U námi půjčeného exempláře páčka plynu topení neměla a palec mi po nějaké chvíli pěkně tuhnul. Možná i díky tomu si můj spolucestující, kterého jsem přepravovala i s bagáží z ostrova na pevninu, užil trochu krkolomnou jízdu. Ale moc si nestěžoval: „Lítal jsem tam s batohem z leva doprava jak hadr na holi“…, ale udržel se. Ono jsou totiž i nepříjemné zamrzlé vyjeté koleje a po tmě (přestože světla svítí) vidíte přeci jen hůře. No nic, ještě mám co trénovat.
Co se týče dalších základních ovládacích prvků, tak brzdíte klasicky jako na motorce páčkou, levou rukou. Zpátečka je napravo u kolena, vysunete – couváte. Brzda reagovala okamžitě a hlavně pokud pustíte plyn, je setrvačnost jízdy minimální, v podstatě v mžiku stojíte.

Jízda po upravených lesních stezkách je již větší mazec. Nejen michiganské lesy jsou stezkami pro snowmobily protkané a můžete se po nich přepravovat tisíce mil. K jízdě je možné využívat i místní komunikace a k tankování si najíždíte rovnou ke stojanům na benzínku. Což mi připadalo úžasně „exotické“. Na krajnicích cest je mnohde ponecháván sníh, aby se dalo pohodlně jezdit, ale jinak pás táhne snowmobil v pohodě i po silnici. Při jízdě v lese po stezce dodržujete dopravní značení, které je stejné jako silniční – hlavně jsou to stopky a trojúhelník přednosti v jízdě. Ke komunikaci s ostatními využíváte paže. Existuje řada signalizačních znamení, z nichž nejpoužívanější a nejdůležitější je označení počtu členů v projíždějící skupině. Ať víte, kolik dalších maniaků se vám ještě vyřítí doprotivky, dává se vztyčenými prsty ruky znamení, kolikátý jedete v pořadí (pro označení prvního jezdce můžete využít jakýkoli z prstů, nevyjímaje ten prostřední, ale nedoporučuje se to). Poslední jezdec zvedne zaťatou pěst.
Místní jezdí jako prasata, ale zase to, předpokládám, umí, protože jsou trénovaní od mala. Jezdí všichni, babka na snowmobilu frčící si na nákup je normálka. Horší jsou turisté, kterých bylo dost, protože kdo by nechtěl vidět takovou majestátní zamrzlou krásu a taky se v místě právě konal horolezecký „Ice-Festival“. Častou nehodou může proto být střet s „kolegou“. Jeden takový polorozpadlý sněžný skútr jsme minuli, když pološílenou rychlostí (tak jsem to zezadu cítila já) řídil zkušený přítel, kterému sice důvěřuji, ale jestli ne až příliš (ten si prý totiž ani ničeho nevšiml) a mě to na klidu rozhodně nepřidalo. Vůbec, jako spolujezdec jsem povětšinou zrovna nerelaxovala.
Hlavní trasy (mezi městy a vesnicemi apod.) jsou projeté a udržované. Je ale spousta cestiček, kterými dlouho nikdo neprojel a pokud jsou slušně zapadané (cca 1 m sněhu) je to rozhodně výzva. Rovnou můžu sdělit, že vykopávat zapadlý snowmobil je fuška. Pohnout s ním máte sice větší šanci než s vyplavenou velrybou, přesto jednou, podruhé a potřetí už to přestává být až taková zábava. Ono je ale občas potřeba se zahřát. Mě to strašně bavilo i po páté.

Nebylo to sice o čtyřkolkách, ale vy tam v Čechách potřebujete trochu zchladit, takže jsem si říkala, že vám povídání o troše sněhu neuškodí. Pokud se Vám někdy naskytne příležitost, rozhodně doporučuji jízdu na snowmobilu vyzkoušet. Protože já ať je zima, ať je mráz, když to půjde jedu zas.