Banát září 2010 | Forum Quadmania.cz

16.09.2010 14:46

caprighia Město: Praha
IP:85.160.39.xxx
Offline 3/2602
Polaris Sportsman 800 EFI, Journeyman Stormer LC320

Banát září 2010, Eibenthal, RO.

Po půl roce ježdění na čtyřkolce jsem dospěl do bodu, kdy už bylo jasno, že mně to baví a je potřeba učinit další krok. Následoval upgrade z Linhaje na Polarise a po zkušenostech s ježděním v nepřátelském prostředí české kotliny také touha zajezdit si svobodně, bez rizika konfliktů a v pěkném terénu. Dali jsme s Profíkem pokec a rozhodli se pro Rumunsko. To hlavně z důvodu bezproblémového průjezdu přes hranice, protože byla v rozhodování i Ukrajina. Nechtěli jsme žádný organizovaný zájezd a protože takovou akci jsme podnikali poprvé, zvítězil ve výběru lokality Banát, oblast kde je zachováno několik českých vesniček a tedy odpadl problém s jazykovou bariérou. Oslovili jsme pár kamarádů, které jsme už znali z dřívějších akcí doma a začali věci dávat jasnější obrysy. Protože se ještě zdaleka nepovažuji za jezdce vysokých kvalit, bylo mým cílem udělat akci bez extrémů, pokud možno bez poškození lidského i technického materiálu, trochu zabahnit, nějaký triálek a poznat kraj. Na řadu přišlo zvolit ubytování, kterého se v této oblasti nabízí dostatek. Nakonec jsem se rozhodl (a ostatní kupodivu souhlasili) pro pobyt v lůně přírody na salaši v kopcích a chtěl tak spojit čtyřkolku a táboření. Posléze se okruh účastníků rapidně tenčil z různých vážných osobních důvodů a zbyli jsme jen tři - já, Profík a Michal05. Nakonec se k nám připojil Rychlejjezdec, z čehož jsem měl vzhledem k našemu rozdílnému pojetí vyžití na čtyřkolce obavy, ale tyto rozdíly se podařilo tu s větším a někdy trošičku menším úspěchem překonat. Vyrazili jsme v pátek 3.9. večer po trase Praha - Bratislava - Szeged - Oršava (přístavní město u Dunaje) a dále po silnici zařízlé do skal podle Dunaje do Eibenthalu (česky Tisové údolí). Do Eibenthalu vede od Dunaje prašná, kamenitá, 6 km dlouhá, prudce stoupající a v zákrutách se vinoucí cesta, kterou naše osobáky s vlekem zvládly na první převod a s občasným drásáním pneumatik v pohodě (Rychlíkův offroad s prstem v nose). Jak jsme se kroutili nahoru, střídavě na nás vykoukl vzdalující se lesknoucí Dunaj prorážející si cestu jižním cípem Karpat a kouzelné stráně zarostlé hustým lesem, plantáže ostružin a výčnělky skalních stěn. Poslední zákruta byla za námi a ocitli jsme se v mělkém sedle, odkud se naskýtal úžasný výhled dál do nekonečných kopců, lesů, luk a políček a kde se cesta dělila na několik polních a jednu asfaltovou do Eibenthalu, který na nás za pár okamžiků vykoukl jako z pohádky. Projeli jsme kus obce a začali se ptát na Jendu Jágra, u kterého jsme měli objednanou salaš. Nikdo nikde, vrátka do zahrádek všude otevřená a tak jsme se osmělili a hned napoprvé uspěli u souseda, který nám ho zavolal. Přivítání bylo srdečné, nabídnutý kalíšek slivovice jsme vzhledem k mnohahodinové jízdě a nevyspání odmítli a složili stroje z přívěsů. Ty jsme pak zapřáhli za kolky, naložili věcmi a vyrazili za Jendou na jeho čtyřkolce vzhůru na salaš. (akorát Rychlík byl ušetřen přebalování, neb jeho vůz byl jako jediný schopen tam dojet po svých) Naivně jsem se domníval, že salaš bude na kopečku nad vesnicí, ale skutečnost byla taková, že po půl hodině jízdy na redukci a 4x4 vymletou polní cestou do strmého kopce na jedné z rovinek Jenda zastavil, ukázal prstem na místo kdesi nahoře, za několika údolími a prohlásil : "tak tam to je" A opravdu - tam v dáli vysoko byl vidět malinkatý domeček na vrcholu u lesa, na louce zalité sluncem, na místě darovaném člověku přírodou k radosti, k návratu ke kořenům a k pokoře. Další hrabání se na hranici trakce nahoru a dolů, lesem i loukami, poslední strmý výjezd a cesta podél lesa - a najednou to bylo před námi, celá krása toho místa, sezení pod košatými tisy, ohniště, salaš a neskutečný výhled všemi směry, kopce, lesy a louky kam oko dohlédlo, panoráma jež nelze slovy popsat, vjem který se musí zažít a nechat do sebe vstoupit, první co mně napadlo bylo slovo Ráj, byl jsem okouzlen a rozlil se ve mně pocit pohody, svobody a bezstarostnosti. Jenda nám ukázal kde co najdeme, ukázal nám studánku vyvěrající kousek pod salaší v lesíku a s přáním hezkého pobytu odjel. Dali jsme si pivko, Michal a Rychlík se nastěhovali do salaše a já s Profíkem postavili stany. Zbývalo zajet do lesa pro pár soušek, nařezat dřevo na oheň a den se začal střídat s nocí. Příjezd jsme zakončili posezením u ohně. Větrný večer a noc vystřídalo nádherné ráno, posezení v kadibudce s nejkrásnějším výhledem na světě a natěšení jsme vyrazili na první průzkum okolí. Vydali jsme se po starých cestách zakousnutých v prudkých údolích , podle stromů vyrostlých na nich z úletů desetiletí nepoužívaných a žasli nad divokostí, opuštěností a neprostupností terénu. Jízda nebyla náročná, cesta zřetelně patrná a kolkou bezproblémově sjízdná a snad jen příkré srázy a propasti vedle ní jí dávaly trochu pikantnosti. Kochal jsem se kochal a tak mi přátelé trochu ujeli, na nejbližší rovince jsem je chtěl dohnat a přitlačil na páčku a i tak jsem nejel víc než 50. Najednou rána jako bych narazil do zdi, let bokem dobrých dvacet metrů a Polárka je na zádech, já ještě pár metrů pokračuji a do skalnatého podloží vyrývám tělem dlouhou, jasně parnou brázdu a končím na hraně mezi cestou a kolmou stěnou končící kdesi hluboko pode mnou korytem zarostlého potoka. Chvíli ležím, hlavou mi běží kdovíco a pak opatrně vstávám. Bolí mně všechno, ale zdá se, že kromě otlučenin nedošlo k žádné újmě. Snažím se obrátit stroj, ale marně, tak pískám a volám o pomoc a za chvíli se vrací Michal a společným úsilím vracíme kolku zpět na čtyři. Až na prasklé zrcátko a jeden knot do pneu škody naštěstí žádné, už se vrací i ostatní a nevěřícně koukají, jak jsem se mohl vyvalit na rovné cestě. Objevujeme do cesty zasahující kus skály, skrytý pod zelení, část uražená mým předním ráfkem a tak blahořečím plecháčům, které jdou snadno vyklepat do původního tvaru. Že to byla překážka dobře skrytá potvrzuje o pár dní později Profík, když ji naštěstí v menší rychlosti trefil také a díky bohu to ustál. Pod roztrženou bundou jsem na předloktí objevil menší tržnou ránu, Profík mně promptně ošetřil a mohlo se jet dál. Naštěstí to byl jediný karambol, který nás na celé akci potkal. Já tím získal dostatečný respekt k neznámým cestám a také jsem se budil při každém otočení na pravý bok. Večer jako obvykle do lesa na dřevo, posezení u ohně, které znepříjemňoval silně vanoucí vítr. Jak jsme posléze zjistili, ve vsi nějakých 500 výškových metrů níže panovalo léto v plné síle a příjemné bezvětří, takže nás už pak neděsilo probuzení do pošmourného rána do mlhy a větru, protože stačilo osedlat a odjet kousek dál a bundy končily v boxech. Další dny jsme se pokoušeli dojet do obce Gerník, což se nám bohužel nikdy nepovedlo. Vždy jsme narazili na bod, kde to prostě nešlo dál a byť stačilo překonat pár set metrů skály, zůstala nám cesta zapovězena. Než se podařilo najít objížďku prozkoumáváním možných i nemožných směrů, bylo již šero a nejvyšší čas k návratu, tedy abych byl přesný tak jsem to byl já, kdo odmítl jezdit v noci a ostatní se kolegiálně připojili. Nicméně se podařilo dojet do Bígru, další české vesničky uprostřed lesů a skal, a objevit tam hospůdku, bohužel zavřenou. Ovšem místní kluci hned skočili pro hospodskou, česky mluvící Rumunku Annu Maríu a mohli jsme tak vychutnat pocit z beztrestného požití sice poněkud teplejšího, ale ucházejícího piva. Měli jsme chuť na něco k jídlu, ale hospoda nevařila a tak opět místní ochotní kluci skočili naproti za "tetou" a ta se slovy "jémine, já nemám nic připravenýho" přislíbila uvařit. Řekli jsme jí, že nemusí spěchat a vzali kluky na kolky a ti nám ukázali okolí vesnice. Tedy oběd jsme si dali jen já a Rychlík, protože profík pojal podezření, že se počet psů v Bígru sníží o jednoho. Nutno poznamenat, že zbytečně, měli jsme silný vývar a každý asi tři kuřecí stehna s rýží a šťouchanými brambory, domácí okurky, nakládanou papriku a zákusek. Mňam. Hned jsme se objednali na pátek na něco z kance a srnčí polévku. Což tedy opět vyvolalo diskuzi o možných vstupních surovinách, ale mně to nechalo v klidu a bez pochyb. Onu asi dvacetikilometrovou cestu mezi salaší a Bígrem jsme absolvovali během pobytu několikrát, ať už plánovitě, jako výchozí jinam či nouzovou k jistému návratu a provázelo jí kromě snadného profilu a toho, že vedla hlubokým vysokým lesem a pohádkovými lukami i to, že pokaždé jsme byli nuceni minout salaš s volně se pasoucími kravami i prasaty a hlavně dvěma ovčáckými psy. To byl okamžik, kdy jsem byl rád za výměnu Linhaje za Polárku, protože psi předvedli nejen solidní maximálku, ale i výdrž a Rychlíkovi, který se jako první neohroženě pustil do průjezdu po louce kolem nich dlouho chňapali po pneumatice, ačkoliv v jeho stroji tepe dvouválcový Rotax. Psi nám tak kořenili průjezd pokaždé, kromě neděle, kdy měli asi volno. Jeden den jsme se vypravili hledat jeskyni a jezírka, ale zastavila nás Michalovo protržená manžeta. Díly a vercajk jsme bohužel neměli sebou a tak Ryhlík zajel pro vlek, Michala jsme naložili a střídavě já a Rychlík ho dotáhli zpět. Škoda, že jsme věci neměli sebou, Michal je zkušený mechanik a oprava mu zabrala půl hodinky. Předpověď počasí je v oblasti neuvěřitelně přesná, takže moje obavy ze čtvrtečního deště se vyplnily a pršelo celou noc a ani ráno nebylo sluncem zalité. Nicméně jsme si konečně užili solidní bahnění a zaneřádili sebe i stroje dokonale. Také jsme absolvovali cestu do Oršavy pro benzín, nakoupili v prvotřídně zásobeném a čistém supermarketu a cestou zpět obhlédli dalších pár údolí, která by stála za prozkoumání. V Eibenthalu jsme dali pár piv v hospodě "U medvěda" pokecali s místními a od toho večera dělali u salaše dva velké ohně, protože místní se sice dušovali, že naposled tu medvěd člověka sežral už před lety, ale že je zde žijící medvěd masožravec museli přiznat, neb v jeho výkalech našli kopýtka. A kousek od salaše polámal švestky. V pátek opět do Bígru na oběd, karbanátky z divočáka oživily diskuzi o surovinách, ale zbaštili jsme je i zákusek a spokojeně strávili. Jeden den jsme se vypravili do "Údolí koní" pokochali se jejich zdravím a ladností a Michal se neudržel a vjel do bahnitého potoka. Bohužel zapomněl připojit předek a zůstal tam viset, když ho připojil a zabral, tak se propadl až po nádrž a nastoupil Profíkův ze všech stran onavijákovaný tahač. Michal jako zkušený plavec vymontoval svíčku, vyházel vodu z motoru a pětistovka zase ochotně naskočila. Mně se ještě podařilo ve výmolu ohnout rameno, ale hever vzpříčený mezi stromy vše zase napravil. V neděli musel Michal odjet a Rychlík se přidal, protože trpěl bolestí kotníku a nejspíš se také trochu nudil, protože jezdí prostě jinak než my. Když jsme s Profíkem osiřeli, udělali jsme si expedici podle potoka jedním divokým údolím a byla to nejbrutálnější vyjížďka za celou dobu. Bahno, skály, přelézání kamenů a kmenů, náklony kdy jsme kolky radši vedli, výjezdy na hranici, navíjení se do kolmé stráně když to nešlo tam ani zpět, prosekávání se a tak celý den. Návrat výrazně zkomplikovala závada na Profíkově Sportsmanu zaviněná nedostatkem oleje v předním difu, takže místo 4x4 měl jen 4x3 a to nikoliv střídavě na přední kola, ale vpředu stále na jedno stejné, což je zvláště ve výjezdech dost nebezpečné. Poslední večer se nám banát odvděčil za návštěvu krásným letním večerem, ani u naší salaše se nepohnul na stromech ani lístek a tak jsme si povídali pod neuvěřitelně hvězdnatým nebem až pozdě do noci. Poslední den jsme zajeli vykoupat kolky do tůně a zbavit je nánosů bláta, udělali ještě malý výletík po okolí a se smutkem zabalili, uklidili a vyrazili s naloženými vleky zpět do Eibenthalu. U Jendy jsme přepřáhli vleky, nakoupili něco domácí slivovice a rozloučili se. Odjížděli jsme se slzou v oku, s přesvědčením, že se určitě příští rok vrátíme. Nedosáhli jsme všeho, co jsme chtěli, poznali jen zlomek toho, co jsme zamýšleli - ale získali jsme zkušenosti, přežili ve zdraví a máme se na co těšit.

Banát je kraj nádherný, divoký i milý a skýtá všechny druhy terénů. Ze čtyřkolkářského pohledu - každý si tam může najít to svoje. Ať jsou to stovky kilometrů lesních a polních cest, strmé kopce a hluboká údolí, rozbahněné cesty po těžbě dřeva, potoky, louky a lesy. Spousty oblastí nesjízdných, příliš skalnatých, jiné snadnější. Lidi příjemní a pohodoví, na čtyřkolky nikdo nekouká nevraživě, celé dny ani nemusí člověk potkat živou duši. Své si tam najdu já, určitě i Rychlík a pokud by chtěli i jezdci na slabších strojích (třeba Linhajích, Maxech, Jumbech atd.) udělat si výlet, najdou tam i oni vhodné trasy.

Děkuji všem, kteří se zůčastnili a rád si přečtu jejich doplňující komentáře, protože jsem to napsal s vědomím toho, že jde o subjektivní pohled, trochu chaotický a na spostu věcí a zážitků jsem jistě nevzpomněl.

20.09.2010 07:28 #91 Téma: Banát září 2010

michal05 Město: Kolín
IP:88.101.16.xxx
Offline 0/154
Polaris Sportsman XP 550/EPS, Polaris Sportsman 500/EFI

Jo to je přesně on

Email/nick:
Heslo:
Registrace Zaslat heslo

QuadMania.cz

Fórum

Téma: Banát září 2010

Odpovědi: Banát září 2010