QuadMania.cz

Deník

Dovolená

Výroční svatební cesta

Na pondělí, 16.8. 2010 připadlo naše dvouleté výročí svatby. Už nějakou dobu jsme s Petrou uvažovali o nějakém výletě na čtyřkolkce, ale pořád byl nějaký problém, nebyl čas, nebylo hlídání, prostě pořád něco. A pak to vyšlo, rozhodnutí bylo i přes nepříznivou předpověď velmi rychlé, voláme mým rodičům, předáváme dítko a JEDEM !

Pátek 13.8.
Přestože vyrážíme v pátek 13tého, vše skvěle vychází. Odpoledne přijíždí Radek a Nespik s Kubou a ve třech strojích vyrážíme terénem směr military camp Radarka u Náměště nad Oslavou. Po pohodové projížďce krásnou přírodou přijíždíme po šesté večer do campu, kde už je více než polovina účastníků. Najeto 56 km. Rychle stavíme stan a hurá do víru zábavy. Se spoustou lidí jsme se dlouho neviděli a tak je o čem povídat. Gril jede na plné obrátky a tak máme příjemný večer povídání, popíjení a pojídání všeho možného. A samozřejmě se všichni těšíme na zítřejší závod. Před půlnocí přišel Dan s tím nejhnusnějším pitím, které jsem kdy okusil a to kombinaci zelené a smetany do kávy. Říkají tomu "vodníkovo sperma". Hnusně to vypadá, hnusně to chutná a rána po konzumaci tohoto koktejlu jsou obzvláště těžká, jak se druhý den můžeme na všech co tohle pili přesvědčit. Po půlnoci přichází od jihu bouřkový mrak se silným větrem, stan máme malý, lehký a jen lehce přikolíkovaný, takže nás blížící se bouřka vyhání ze společnosti rozjařených přátel popíjejících tu zelenou ohavnost po kýblech a utíkáme zatížit stan. Bouřka je opravdu silná, ale stan drží a máme sucho, takže po nějaké době usínáme. V noci nás občas probouzí bubnování deště do stanu, ale jinak se spí dobře.

Sobota 14.8.
Když se v sobotu ráno okolo osmé probouzíme, něco se mám nezdá. Podle času by venku mělo být už světlo a normální den, ale není. Chvíli přemýšlíme, co jsme to vlastně včera pili a pak vystrkujeme hlavy ze stanu. Zrak máme v pořádku, venku je mlha jako mlíko, dohlednost tak 30 metrů. Radost z toho, že jsme se včera neotrávili pomalu vystřídá obava. Orientační závod v krajině, kde se není podle čeho orientovat, bude docela náročný, i když máme GPS s turistickou mapou. Snídáme, zakreslujeme orientační body do map a všichni se vzájemně ujišťujeme že mlha se určitě rozpustí. Běžci už vyrážejí na trať, my máme start v 10.00 . Na Radarce se koná Extremní závod dvojic, jedná se o orientační závod v délce okolo 80 km, kterou absolvuje dvojice, která má jedno kolo a v průběhu závodu se střídají, jeden běží, jeden jede na kole. Cestou plní úkoly různé obtížnosti a hledají v terénu různé body. Klobouk dolů před lidmi kteří tohle dají. My , čtyřkolkáři absolvujeme něco podobného ovšem na našich strojích. I tak je to náročné a většina účastníků se vrací docela unavená. Tak tedy v 10 ráno vyrážíme na trať, zpočátku ve skupině a objíždíme terénem jednotlivá stanoviště s úkoly. První stanoviště paintbal. Dostáváme plynovou masku, paintbalovou zbraň a snažíme se sestřelit 5 kuželek. Nám se nepodařilo sundat ani jednu, i když jsme některé trefili. Pokračujeme do Náměště, kde je slaňování z mostu, dále hrajeme bowling na hrbatém asfaltu, chodíme poslepu vyznačeným terénem podle provázku, jezdíme s jízdním kolem, které má obrácené řízení. V tomhle jsem asi měl výhodu z letecké modelařiny, když letadlo letí ke mně, musím řídit obráceně. Takže i když ostatní s tímto bicyklem neskutečně bojují, dávám trasu v nejrychlejším čase, i když dojezd do cíle končím parakotoulem. Přesouváme se do blízkosti obce JEDOV a tam ve dvouminutových intervalech startujeme orientační část závodu. Přípravu jsme provedli opravdu poctivě, stanovili optimální trasu. Cílem bylo najít za hodinu co nejvíce bodů ze seznamu. Např. kdo má pomník ve vesnici A, číslo popisné hospody ve vesnici B, evidenční číslo mostu, číslo sloupu vysokého napětí u řeky a podobně. Statujeme jako první ve 14.20 a nasazujeme docela drsné tempo. Čas šetříme kde se dá, třeba i tím že pokud je bod jasný, ani nezastavujeme a Petra zapisuje poznámky do výkazu za jízdy na mých zádech. Závod končíme 2 minuty před limitem zapsáním evidenčního čísla na vodárně Ocmanice. Všichni si vydechneme, protože to bylo opravdu náročné. Počítáme stanoviště a máme jich 12. V konečném součtu je nám uznáno pouze 11, protože jsme ve spěchu opsali na jednom bodu jiné číslo než jsme měli. Po krátkém odpočinku jedem na oběd do blízkého motorestu, kde se potkáváme s další skupinou. Shodou okolností se skupinou, kterou jsem považoval za favority a dozvídáme se že mají pouze 9 stanovišť. Při výborném pozdním obědě začínáme doufat v dobré umístění. Vracíme se na Radarku, plníme poslední úkol, kterým je lukostřelba, odevzdáme výkaz a sdělujeme si dojmy, doplňujeme síly i tekutiny. Protože závod byl opravdu velmi rychlý a chci Petře ukázat okolí v pohodovém tempu, odjíždíme na krátký podvečerní výlet. Navštívíme bohužel zavřenou rozhlednu Babylon, vodní elektrárnu Dalešice a pivovar, kde se natáčel legendární film Postřižiny. Po dotankování „po špunt“ se vracíme na základnu a netrpělivě čekáme na vyhlášení výsledků. Najeli jsme 112 km. V co jsme tajně doufali, se stává skutečností, našich 11 bodů nám vynáší první místo. Následuje vyhlášení jednotlivců a vyhrává Radek, který byl členem našeho týmu při orientačním závodě. Je co slavit, nakonec se dokonce nechávám přesvědčit Danem a pozřu jednu dávku té zelené ohavnosti. Oslavy byly veselé a bujaré, Petra odchází někdy po půlnoci, já jdu spát někdy okolo třetí ráno.

Neděle 15.8.
Vzhledem k tomu, že jsem vypil pouze jeden vodníkův exkrement a jinak pil to, co normální lidi běžně pijí, vstávám s relativně jasnou hlavou. První cesta vede do hospody, ale ne kvůli alkoholu. Dávám ranní čaj a hlavně koukám na internet na předpověď počasí. Celou noc pršelo a mě zajímá jak to bude vypadat dále a kam vlastně budeme pokračovat. Nakonec předpověď vychází nejlépe pro Jižní Čechy. Budím Petru s tím, že snad vyjde to, co jsme původně chtěli a nakonec se s tím kvůli počasí rozloučili. Snídáme, rychle balíme, vypouštíme exkurzi do vodní elektrárny Dalešice, která je až v 11.30. Po desáté se loučíme a vyjíždíme směr Jižní Čechy zatím s nejasným cílem. První zastávkou je Telč, tankujeme plnou a přemýšlíme, co chceme vidět. Volba padla na parní mlýn. Natěšení, že uvidíme něco zajímavého, hledáme na okraji Telče. Po několika neúspěšných pokusech konečně nacházíme. Polorozpadlá barabizna, žádný infopanel, žádná expozice, prostě nic, jen ten rozpadlej barák. Zklamaně opouštíme Telč a míříme směr Třeboň. Krátká zastávka u větrných elektráren u Pavlova a už se blížíme k Třeboňským rybníkům. Sjíždíme ze směru Třeboň a asi hodinu se proplétáme mezi rybníky. Je to nádhera. Třeboň objíždíme jihem a další cíl si dáváme Jindřichův Hradec kam odpoledne dorážíme. Parkujeme na náměstí a přemýšlíme kam dáme parkovací lístek. Kousek odsud je městská policie, ptám se tedy MPíka kam s lístkem. Ač mám velkou averzi k institucím typu městké policie, tenhle byl asi vyjímka. Ochotný a milý policista mi vysvětlil, že žádný parkovací lístek nepotřebuju, že je totiž neděle a v neděli je parkování zdarma. A že to mám na tom automatu napsané. No nic, stane se… Jak jsme se postupně posouvali západním směrem, přesně podle předpovědi ubývalo oblačnosti a rostla teplota. Na náměstí v JH se nepohnul větřík a bylo snad 35 stupňů. Kupuju si tedy zmrzlinu, kterou po chvilce odhazuju do kanálu, měla být jahodová, ale dělali to snad z obarvené mouky, prostě fuj. Navštěvujeme infocentrum, kupujeme mapu a procházíme toto krásné město. Moje chuťové buňky zachraňuje dvojice Jugoslávců kteří mají jahodovou zmrzlinu excelentní kvality. Máme rádi rozhledny, takže nacházíme věž a stoupáme do věže. Cesta nahoru je v tomto vedru úmorná, ovšem odměnou je příjemný větřík a nádherný rozhled.
Koukáme do mapy zakoupené v centru a přemýšlíme nad tím kam dál. Čas máme, elán taky a tak padá volba na údolní nádrž Lipno, v mapě je plno kempů, a už to není zase až tak daleko. Chceme se ale vyhnout Českým Budějovicím, stáčíme se na jih a podél hranice hledáme cesty. Přes Chlum u Třeboně, České Velenice do Nových Hradů, kde dáváme krátkou pauzu a vymýšlíme další trasu. Před námi jsou Novohradské hory, takže je to jasné, vzhůru do hor. Čekali jsme, že budou větší, jsou to jen takové minihory. Okolo sedmé se blížíme k Lipnu. Neznáme to tady, čerpáme jenom z naší mapy. Východní okraj nás moc nepotěšil, přecpáno, ošklivo, komerce. Nelíbí se nám tam a tak už docela unavení pokračujeme dále na západ a po chvilce hledání nacházíme kemp Jenišov, čistý, nepřecpaný, v krásném klidném místě. Stan stavíme okolo půl deváté, rychlá sprcha a hladoví spěcháme na večeři,měli výbornou polévku s houbami. Po večeři následuje romantická procházka po břehu Lipna a při ní pozorujeme s obavami obrovský černý bouřkový mrak, který se k nám blíží od Šumavy. Zajišťujeme všechno ,co by mohlo uletět, prohlížíme přístřešek blízké umývárny, sestavujeme krizový plán, kdyby přišla nějaká smršť, kam se schováme a co kdo ponese. Jak se později dozvídáme ze zpráv, bouřka dorazila až do Prahy a padaly kroupy rekordní velikosti. My jsme jenom zmokli, což ovšem náš stan v pohodě zvládnul. Večer ve stanu při svíčce vybíráme trasu a cíl na další den. Dnes to bylo opravdu dlouhé, najeli jsme 286 km.

Pondělí 16.8.
Ráno nad Lipnem bylo překrásné, sluníčko svítilo do vody, nikde nikdo, prostě nádhera. Budím Petru, vzájemně si přejeme vše nej k tomu našemu výročí. Dnes jsou to totiž dva roky od naší svatby. Sbalit, rychlá snídaně, vyfotit nabídku sýrů v kempovém obchodě, kde měli samé Lipno a rychle směr Český Krumlov, protože cesta bude i dnes dlouhá. V Krumlově jsme po deváté ráno, prohlížíme zámeckou zahradu, divadlo s otáčivým hledištěm, zámek, medvědy, nádvoří a samozřejmě lezeme do věže. Z věže vybíráme, kam se půjdeme podívat dále. Krumlov je opravdu pestré a krásné město. Opouštíme zámek a procházíme jádro Krumlova. K obědu dáváme výbornou pizzu, v pizzerii dobíjíme baterku do foťáku a loučíme se s Krumlovem okolo druhé odpoledne. Posouváme se směrem k Trocnovu, v lese nalézáme památník Jana Žižky. Krátký odpočinek, nezbytné foto, pokec s příjemnou partou cyklistů a odjezd směr Třeboň. Muzeum je bohužel zavřené, je pondělí. V Třeboni krátce zastavujeme , kupujeme lehkou svačinu a láhev biomléka, které nám už citelně chybí. U lahve mléka se shodujeme na tom, že navštívit třeboňsko a nevidět rybník Rožmberk prostě není možné, takže hledáme onen rybník. Přestože je to opravdu velká louže, byl to největší navigační oříšek z celého výletu. Nakonec po asi půlhodině hledání správné cesty to vzdávám a jdu se zeptat do kiosku kudy jet. Po polňačce přeplněné cyklisty dojíždíme do blízkosti Rožmberku. Vítá nás cedule Přírodní rezervace, takže na hranici rezervace parkujeme a pokračujeme po svých. Přestože je cesta na hrázi široká pro kamion, neustále uskakujeme před zběsilými cyklisty, kteří bezohledně jedou jako smyslů zbavení. Když se asi padesátihlavé stádo přehnalo, už to bylo klidnější. Měli modrá trička s nápisem „POŠUK TEAM OSTRAVA“ . Patrně to ale nebyla recese jak jsme se původně domnívali, ale spíš upozornění pro okolí, prostě to byli skuteční pošuci. Rožmberk je nádherný, sice jsme se tam hodně zdrželi, ale stálo to za to. Cestou po hrázi studujeme mapu, a Petra navrhuje Slavonice. Je to po cestě, tak proč ne, prý je tam věhlasná mařížská keramika. Do Slavonic dorážíme před šestou, dotankovat plnou, malá procházka městem, návštěva keramické dílny a nezbytná výhlídka z věže. Ta se měla zavírat za pár minut, takže to vzdávám, sedám na kostelní schody a Petra běží do věže a já dole v klidu přemýšlím kudy dál. Nabízí se cesta okolo státní hranice kterou posléze nacházíme a tam dáváme pauzu. Pěšky jdeme dva kroky do Rakouska, ochutnáváme špendlíky na obou stranách hranice a po odpočinku jedeme asi 10 km přímo po státní hranici s Rakouskem. Cestou mě ale napadlo že by bylo dobré vzít do Rakouska i čtyřkolku, když už jsme metr od hranice. Určitě by jí to bylo líto. Sjíždím tedy z cesty a objíždím rakouský hraniční kámen dokolečka dokola. Najednou zahlédneme docela blízko traktor rakouského zemědělce a tak radši svižným tempem mizíme po hranici na východ. Nevím jak bych komu vysvětloval svoje kroužení okolo hraničního kamene. Hranici opouštíme na bývalém hraničním přechodu blížíme se k Vranovské přehradě. Po cestě ještě stavíme v Podhradí a prohlížíme zbytky hradu Frejštejn, na který nás přivedli dva turisti vykukující z polorozbořených trosek ve veliké výšce. Ve Vranově zjišťujeme, že pláže u přehrady jsou na druhé straně a musíme najet ještě asi 18 km. Po malém hledání přijíždíme do kempu Pláž. Už jsme docela unavení, a stan se nám stavět nechce, navíc to vypadá na déšť, takže bereme chatku. Platíme 740,- CZK za chatku a 500,- CZK jakousi kauci na poškození chatky a jdeme hledat kde se v tomto rozlehlém kempu nachází. Nápisu na recepci že: „Za zaplacené ubytování se peníze nevracejí“ jsem si všimnul jen okrajově, ale brzy jsme se přesvědčili, proč tam to upozornění mají. Parkujme před chatkou a otvíráme dveře. Ještě než stihneme rozsvítit nás uvítá nedefinovatelný hnilobný pach. Po rozsvícení je to ještě horší, flekaté přikrývky, flekaté polštáře, kdoví od čeho, prostě mazec. Krátce přemýšlíme co s tím, ale zřejmě je to místní standard, takže jako první vybaluju láhev vodky a naléváme si oba po pořádném panáku, protože tohle se za střízliva nedá přežít. Ložní prádlo a přikrývky v rukavicích hážeme na jednu hromadu co nejdále od nás, na zem pokládáme matrace z postelí, na ně jako izolaci nepromokavou plachtu, karimatky , vybalujeme vlastní spacáky a naléváme další dávku vodky. Raději vyrážíme na procházku kempem,kde si v místním kiosku dáváme výbornou česnekovou polévku, utopence a další vodku. Teď už ve veselé náladě vcházíme do chatky. Dopíjíme zbylou vodku a za vymýšlení toho, co bychom za těch 500,- CZK kauce provedli, usínáme. Naštěstí, protože k demolici této příšerné boudy bylo opravdu velmi blízko. V polospánku uklízím navigaci a jen zběžně zhlédnu počítadlo, na které jsme dnes přidali 226 km.

Úterý 17.8.

Ráno rychle vstáváme a ještě rychleji balíme, protože v 8.30 přichází gestapačka na kontrolu stavu chatky. Beze slova nám odebírá klíče, dává kartičku, kterou na recepci měníme za pětikilo kauce a za drobného deště odjíždíme do Znojma. Parkujeme na náměstí, po domluvě s MPíkama, kteří zrovna dávají botu na auto, které překročilo parkovací dobu, že máme zaplaceno do oběda a lístek máme u sebe. A tak ujištěni, že si nás budou pamatovat a čtyřkolku nám nezamknou, odcházíme do centra. Kupujeme lístek do podzemí, dáváme snídani, samozřejmě lezeme do věže a vyplňujeme čas do začátku prohlídky podzemí. Znojemské podzemí je zajímavé, ovšem v naší skupiněje snad 40 lidí a tak to je poněkud zdlouhavé. Vylézáme z podzemí, a zjišťujeme, že počasí se rapidně zhoršuje. Takže rušíme další program ve Znojmě a okolo jedné po poledni vyrážíme přes Moravský Krumlov k domovu. Kousek za Krumlovem vytahujeme nepromoky a poslední kilometry dojíždíme v hustém dešti. Dnešek byl relativně krátký, 98 km. Doma nás vítá naše úžasná dcera Anička, která se na nás moc těšila a my na ní. Po velkém vítání v rychlosti vyzpovídáme moje rodiče, kteří ji tady celou dobu hlídali a za chvilku dostáváme od maminky výborný oběd. Mezitím se rozpršelo opravdu hodně, takže jdu uklidit čtyřkolku, sundávám navigaci a na ní svítí celkový součet této cesty a to 778 km. Vše nebylo podle našich představ, ale kdyby bylo, tak to nebude taková zábava, ve výsledku to byla naprosto úžasná cesta, doslova nabitá zážitky všeho druhu a která nás oba jen přesvědčila o tom, že to „ANO“ před dvěma roky bylo to nejlepší, co jsme mohli udělat.

Leoš + Petra